Za život vděčím vrahovi, říká kněz

Když bylo Stanislavu Lekavému devět let, přišli do země nacisté. Když dosáhl plnoletosti, zavřeli ho komunisté. Toužil totiž po svobodě a kněžském rouchu, kterého se rodák z Josefova u Hodonína nakonec dočkal. Tajně.

Dnes je uznávaným páterem, který upozorňuje na zločiny totalitního režimu. Vypráví o nich lidem a přeje si, aby se na ně nikdy nezapomnělo.

Životní cesta Stanislava Lekavého a komunistů se zkřížila v roce 1948. Tehdy si vyslechl obvinění z šíření protirežimních letáků. Ve skutečnosti jich pouze několik přečetl a dva dal k nahlédnutí známým. Tvrdí, že o porušení zákona nevěděl. Komunisté v něm však viděli zločince a poslali ho do vězení, ve kterém strávil dva roky.

„Nejhůře mi bylo, kdy jsem po zranění na ruce dostal otravu krve a neměl lékařské ošetření. Už to vypadalo, že zemřu. Nakonec jsem si ránu sám vykousal. Kupodivu se můj stav poté zlepšil, ale bylo to dost drastické,“ vzpomíná dnes už osmdesátiletý muž, který poté strávil několik měsíců dolováním uranu v Jáchymově.

V momentě, kdy do nechvalně proslulého lágru přišel, vážil šestačtyřicet kilo a čekala ho úmorná dřina. V podvědomí tušil, že při ní zahyne. Paradoxně mu pomohl skutečný zločinec. „Na práci nás rozdělovali do dvojic. Mě přidělili k fyzicky zdatnému bestiálnímu vrahovi. Říkalo se o něm, že oběti dal sto třicet ran. Ovšem byl to on, kdo mě zachránil, protože zastal práci za oba. Vděčím mu za život,“ přiznává Lekavý, jenž tvrdí, že pokud by společně nesplnili stanovený plán práce, dostali by méně jídla. To by bylo pro slabého mladíka zřejmě osudové. „Bylo tam také hodně bití a tělesných trestů. Asi bych to nezvládl,“ připouští kněz.

V živé paměti má také spoluvězně, kterého bachaři vynesli na nosítkách z výslechové místnosti. Nahý muž s fialovým tělem jen bezvládně ležel. „Stalo se to v Uherském Hradišti, kde jsem byl také. Na svědomí ho měl vyšetřovatel Alois Grebeníček. Nikdy na to nezapomenu,“ pokračuje Lekavý, který se podle svých slov podobným praktikám vyhnul.

Na svobodu se dostal po dvou letech. Užil si ji ovšem pouze pět měsíců. Pak nastoupil na vojnu k útvaru pomocných technických praporů, kde strávil další tři léta. Přesto stále věřil, že se jednou stane knězem. Životní pocty se dočkal tajně v roce 1979, po němž sloužil mše u sebe doma. Také v utajení. Oficiálního vysvěcení se mu dostalo až na konci druhého tisíciletí, kdy mu bylo osmašedesát let.

„Stát se knězem bylo mé velké přání, které jsem ukrýval v srdci,“ říká Lekavý. V současné době slouží mše daleko od rodiště – ve Zlatých horách v okrese Jeseník.

Lidé o něm mluví jen pochvalně. „Mladším generacím má hodně co předat. Před lety jsme se setkali v Hodoníně a měl jsem z něj jen příjemné pocity. S tím, co prožil, musí disponovat velkou vnitřní silou,“ říká o Lekavém hodonínský farář a děkan Josef Zouhar.