Na ledě není tak nápadný jako čahoun Petr Kumstát nebo šikulka Lukáš Pech.
Přesto do vybrané společnosti střelců hokejové Energie patří. Martin Zašovič nastřádal ve dvaceti zápasech patnáct kanadských bodů za deset gólů a pět asistencí.
„Je to docela dobré,“ říká s úsměvem šestadvacetiletý útočník. Ale hned dodá. „Jenže ve statistikách jsem čtyři body v minusu a jeden čas to bylo dokonce minus deset.
“ V plusových číslech však příliš jmen z karlovarské soupisky nenajdete. Byš se tým po injekci posil v posledních týdnech zvedl, stále to stačí jen na předposlední místo v extraligové tabulce.
„Pokud bychom byli do desátého místa, cítili bychom se všichni lépe, takhle individuální výsledky spíš zaniknou. Chci, abychom šli s týmem nahoru tabulkou. Body se počítají až po sezoně,“ ví Zaťovič.
Většího zájmu na ledě o svou osobu si příliš nevšímá. „Prostě mi to tam v pár zápasech po sobě spadlo. Přece soupeři kvůli tomu nebudou zjišťovat, kdo jsem,“ myslí si šestadvacetiletý útočník.
Jeho letošní rozjezd do sezony neřeší ani spoluhráči v kabině. Mají teď na starost jiné věci. Zato když se vyhrává, je Martin Zaťovič jedním z největších vtipálků v kabině. Terčem i střelcem. „Občas klukům nakládám, tak se mi to vrací. Bývá toho hodně,“ mrkne Zašovič šibalsky očima.
Na západ Čech přišel ještě jako junior z Přerova, který hrál v té době i extraligu. Jenže muži byli jen ve druhé lize a on mocně toužil po extralize, tak překousl i velkou vzdálenost, která ho dělila od rodiny. Do prvního týmu se však nedostal tak snadno.
Trnitá cesta vzhůru
„Byla to trnitá cesta, ale naštěstí se to povedlo,“ zaklepe pro jistotu na dřevěná futra.
V Karlových Varech žije už pět let. Lidé si ho pamatují. Občas pozdraví, prohodí pár slov.
„Je to příjemné, ale raději jsem zalezlý, když se o mně moc nemluví,“ přiznává. Ví, že stačí jeden nepovedený zápas a plácání po zádech ustane. „To je všude stejné, ve všech povoláních. My Češi jsem zkrátka takoví. Jen se podívejte na reprezentaci, lidé ji chvíli vychvalují, a pak zatracují,“ všímá si hokejista. Slovo reprezentace se Zaťovičem jinak nezacvičí. „To jde mimo mne,“ říká Zaťovič. Stačí extraliga. To byl cíl, sen, kterým teď žije.
Čím to, že Zaťovič ve statistikách najednou tak vylétl a z mladíka sbírajícího starty v extralize málem po minutách je najednou jeden z největších tahounů týmu?
Kázní. „Žádnou specialitu jsem si nevymyslel, nedělám nic navíc, jen poslouchám trenéra. Tělo si řekne samo, co potřebuje. Co se má přidat a co ubrat,“ míní útočník. Tak, aby se cítil dobře po těle, jak říká: „Byl v pohodě.“ Občas si přidá překážky, před zápasem se chodí proběhnout. Dá pár kol na ochozu s ostatními, a pak se vrátí do kabiny. „To je teď takový můj rituál,“ usměje se.
Také úpravu svých hokejek nechává na výrobci. Občas něco upraví, ty pokusy by ale spočítal na prstech jedné ruky. „Jakmile se do toho člověk jednou pustí, tak neví, kdy přestat. Vymýšlí, vymění dvacet hokejek a každá bude stejně špatná,“ myslí si Zaťovič.
Ještě nedávno měl jednu oblíbenou, schovanou jen na zápasy. Dal s ní sedm bodů, tak si to zasloužila. „Ale zlomili mi jí,“ ušklíbne se. Říkal si: To bude špatné.
Ale pak vzal do ruky další hůl ze sady a posloužila mu stejně. Na pohádky v šestadvaceti letech je už příliš ostříleným útočníkem. Útočníkem, který teď táhne Karlovy Vary ze dna extraligové tabulky.
