„Závisláci“. Mlsají, kouří, pijí, běhají, fetují. Jinak nefungují

Břeclav i Hodonín jsou plné závislých lidí. Jedni kouří, druzí pijí a jiní nemohou být bez sladkého.

Z počátku přináší radost a zpříjemnění všedního dne, později přechází v uspokojení a postupně se přehoupne do nutné potřeby. Z občasného povyražení se stává závislost. Spadnout do ní může každý, přestože se obloukem vyhýbá drogám i alkoholu.

Ulice v Břeclavi a Hodoníně jsou plné lidí, kteří si vypěstovali nutkavou potřebu dopřávat si některou z neřestí. Jsou závislí na hracích automatech, práci, sociálních sítích, psaní esemesek, kávě nebo třeba čokoládě.

„Psychickou závislost si člověk může vybudovat prakticky na všem. Řada lidí má svého koníčka a v momentě, kdy se mu nemohou věnovat, jsou vedle. Jakmile záliba začne přerůstat v něco nutného, je třeba zbystřit,“ varuje psycholožka Marie Langová – Šindelářová.

Sladká „odměna“

Tabulku čokolády nebo alespoň nějakou sladkou tyčinku si každý den nemůže odpustit například řidič kamionu Vladimír Roček z Hodonína. „Je to závislost jako na cigaretách. Stane se, že se občas nedostanu do obchodu, a pak jsem nervózní. Den bez sladkého si dovedu představit, ale nepouštím se do toho,“ vypráví Roček.

Jeho chutě mohou v mnohých vyvolat úsměv, zato pohled na lidi s jiným kalibrem závislosti ho spolehlivě zahání.

Třeba setkání se sešlým mužem, který se dennodenně pohybuje po hodonínském nádraží, rozhodně není k smíchu. Je pondělní odpoledne 11. dubna a on opět tráví čas na lavičce v místech, kde si lidé kupují jízdenky a zjišťují informace o vlakových spojích. I on má „nakoupeno“. Když si stoupne a vrávoravě odchází, cestující raději odvrací zrak. Muž je pomočený.

A zatímco míří do útrob nádražní restaurace, na schodech u jednoho z vchodů postává skupinka dalších místních „usedlíků“, kteří debatují o životních svízelích. „On všechny peníze propil,“ stěžuje si ostatním žena, která stojí uprostřed hloučku.

Tmavovlasá pokladní v jednom z okýnek tyhle lidi dobře zná. Tvrdí, že zápach alkoholu a ředidla je na stanici cítit téměř každý den. „Skoro denně také voláme policisty. Bohužel jinak s problémem nic neuděláme,“ říká pokladní.

Třicet stálých alkoholiků

Tisíce lidí v Hodoníně a Břeclavi pravidelně pijí alkohol. Mnozí si bez něj těžko dokážou představit minimálně víkendové radovánky. Podle celorepublikových statistik loni prodělalo detoxikaci přes tři a půl tisíce lidí. To je však jen vrchol ledovce. Každý Čech nad patnáct let totiž průměrně vypije více než šestnáct litrů čistého alkoholu ročně.

„Práci s opilými lidmi máme skoro denně. Ti, s nimiž se setkáváme pravidelně, patří do sociálně slabší skupiny. V Hodoníně máme asi třicet lidí, s nimiž jsme kvůli alkoholu ve styku i desetkrát za rok,“ tvrdí ředitel strážníků Jindřich Vašíček.

Hned po alkoholu je v obou městech nejrozšířenější drogou marihuana. Ta vyvolává zejména psychickou závislost, kterou většinou uživatelé mohou přemoci vůlí. Většina pravidelných kuřáků marihuany se jí ale dobrovolně vzdát odmítá.

Jednou z nich je třeba jednadvacetiletá Petra z Hodonína. Když ráno vstává, první po čem sáhne, je káva, cigareta a tráva, jak se marihuaně přezdívá. Poprvé okusila měkkou drogu v deváté třídě, poslední dva roky už „zelený“ kouř do plic posílá každý den.

„Podaří se, že i pětkrát. Baví mě si sednout s kamarády a bavit se. Život si bez toho dokážu představit, ale radši to dělat nebudu. Jsem ráda, že hulím, a hulit budu. Následky pravidelného užívání na sobě nepociťuju, zvládám to,“ je přesvědčená Petra, jejíž příjmení Sedmička zná.

Hulí dělník i manažer

Podle vedoucího břeclavského K – centra Štěpána Žáčka u marihuany nezáleží na věku ani sociálním postavení jejího uživatele. Jointa si zapálí jak dělník, tak vrcholový manažer. U dalších drog už to podle něj neplatí. Lidé s existenčními problémy tak sahají raději po toluenu, naopak člověk se statisíci či miliony na kontě volí drahé stimulanty. „Manažer těžko půjde po ulici s hadrem namočeným v ředidle. Dokážu si ale představit, že přijde večer domů a sjede lajnu kokainu,“ poznamenává Žáček.

Mezi narkomany užívajícími tvrdé drogy se v ulicích Břeclavi, Hodonína a blízkého okolí těší největší oblibě pervitin a toluen. Streetworkeři evidují téměř čtyři sta závislých lidí. Skutečný počet však podle nich může být až dvojnásobný.

„Pracujeme s lidmi, kteří teprve dosáhli patnácti let. Znám ale i takové, kteří berou pervitin, a je jim třeba čtyřicet nebo padesát,“ tvrdí vedoucí hodonínského K – centra Josef Čajka.

Tvrdé drogy už na jižní Moravě zničily mnoho životů a závislým je někdy osudná i nenávist okolí. Jako třeba při nejznámějším případu smrti narkomana, který se v Hodoníně stal před třemi lety. Čtyři muži tehdy polili omámeného „čichače“ hořlavinou a zapálili jej. Před soudem poté tvrdili, že narkomana napadli právě kvůli jeho zálibě v drogách. Viník, který škrtl zapalovačem, si teď odpykává trest třináct a půl roku vězení.

Dny plné nikotinu

Závislost si vypěstovala i bývalá studentka hodonínského gymnázia, dnes pětadvacetiletá vysokoškolačka Kamila Doležalová. Její droga se jmenuje nikotin. S cigaretou vstává i usíná. A když nespí, vykouří průměrně jednu za hodinu.

„O víkendu je to ještě víc. Když jdu někam večer posedět, zvládnu celou krabičku. Den bez cigarety si ani nedokážu představit. Kouřím, i když jsem nemocná. Vím, že bych neměla, přesto dvě nebo tři stáhnu,“ vypráví studentka.

Její soužití s balíčkem cigaret v kabelce začalo v šestnácti letech, kdy jí kamarádka na diskotéce nabídla, ať si s ní zapálí. Od té doby zkoušela několikrát přestat. Neúspěšně. Nevydržela ani den. Pouze omezila počet cigaret.

„Nejvíc kouřím, když jsem ve stresu. A to je třeba tehdy, kdy se blíží zkoušky,“ doplňuje Doležalová. Není zdaleka sama. Když stojí u zaparkovaného auta v centru Hodonína a v ruce drží nedopalek, stačí se rozhlédnout. Kuřáci jsou na každém rohu. Jejich počet v Břeclavi a Hodoníně čítá několik tisíc.

Bez běhu ani ránu

Zcela opačnou závislost má třiatřicetiletá atletka Jana Kadlecová. Miluje běhání a život bez sportu odmítá. „Je pravda, že zvyklý člověk, který dlouho nevyběhne, může být nervózní. Tělo chce pohyb. Tvrdí se, že hodinu po doběhnutí je pak člověk happy. Něco na tom bude,“ uznává Kadlecová.
Běhat hodlá do doby, kdy to půjde. A až skončí, nutkání prohnat tenisky možná pocítí i její dcera a syn. „Oba chtějí sportovat. Syn si zrovna před chvílí prohlížel album ze závodů,“ říká atletka. A pak že závislost není dědičná.