Zavzpomínali na sametové dny | E15.cz

Zavzpomínali na sametové dny

Sedmička se podívala na listopadovou revoluci očima tehdejších studentů.

Nebylo jim ještě ani dvacet a už vedli revoluci, která dokázala svrhnout zkostnatělý režim. Dnes jsou ve středním věku a ohlíží se zpátky. Jaké pocity, dojmy a vzpomínky jim zůstaly v srdci?

Zuzana Šálková se dostala do vleku listopadových událostí jako studentka přerovského gymnázia. Byla ve čtvrtém ročníku a více než politika ji zajímal sport, přemýšlela nad mottem na stužkovací večírek a vybírala šaty na maturitní ples. Z toho všeho ji na čas vytrhlo politické dění.

„Po škole se začalo okolo 20. listopadu šuškat, že studenti v Praze vystoupili proti režimu a byli brutálně zbiti. To nás pobouřilo a cítili jsme potřebu se za jejich práva postavit i v Přerově,“ vzpomíná Šálková. Spolu s dalšími studenty a několika odvážnými profesory se chtěla zúčastnit demonstrace, která měla zaplnit náměstí Klementa Gottwalda. Jenže v daný den a čas narazili na překážku. Dveře od budovy gymnázia byly na dva západy a klíč v kapse ředitele. „Nechtěl nás na manifestaci pustit.

Někteří spolužáci začali skákat ven z přízemních oken, jiní bušili do dveří. Ještě dnes cítím napětí té situace. Nakonec to ředitel nevydržel a dveře nám otevřel,“ říká Šálková.

Kočárky před Priorem

Na demonstraci přišly davy lidí. „Byla to obrovská euforie. Rozdávaly se trikolóry a letáčky, lidi se objímali, u mikrofonu se střídali řečníci. Zpívali jsme písně Karla Kryla a Marty Kubišové. Všichni jsme si byli blízcí, ta atmosféra byla strhující,“ dodává Šálková. Nadšeni listopadovými událostmi studenti chtěli pomáhat druhým. „Zavedli jsme službu pro maminky. Aby si mohly nakoupit v Prioru, hlídaly jsme jim až do Vánoc děti. Bylo to v době vyučování a profesoři nám to tolerovali,“ vzpomíná Šálková.

Jenomže co středoškolským studentům z Přerova způsobovalo euforické mrazení v zádech, to zažívali vysokoškoláci nejmíň rok. Na to vzpomíná absolvent přerovské průmyslovky Radek Hruška, který tehdy studoval druhým rokem v Brně techniku. Tvrdí, že už v roce 1988 starým komunistickým strukturám pomalu doházel dech, režim slábl a studenti začali žít svobodněji.

„Postupné uvolňování bylo hmatatelné. Pamatuji se na naše odmítnutí povinného příspěvku z chmelové brigády na festival mládeže v komunistické KLDR. Za to by nás dříve vyloučili. Organizovali jsme diskuze za účasti disidenta Petra Uhla a mluvčího Charty 77 Jaroslava Šabaty. To by bylo ještě před pár lety na kriminál,“ vzpomíná Hruška.

Přesně si pamatuje i to, co dělal v pátek 17. listopadu večer. Seděl na projekci kdysi zakázaného Kunderova filmu Nesnesitelná lehkost bytí a byl si jistý, že má režim na kahánku. Když se o pár hodin později dozvěděl o demonstraci v Praze, ponořil se také on do víru událostí. O víkendu roznášel odsuzující prohlášení církevní mládeže k násilí v Praze a v pondělí vstoupil do stávky.

„Děkan nás tehdy odrazoval slovy: Komedianti z Prahy si to můžou dovolit, ale vy bezejmenní technici to odnesete nejvíc,“ vzpomíná Hruška. Nevzdali to, právě naopak. Do Přerova pak přijel se štosem letáků a spolu s farářem husitské církve je rozvážel po okolních vesnicích, aby i tam otevřeli lidem oči.

Jak to vidí dnes?

Bojovali za demokracii a v srdcích měli velké ideály. Zůstaly jim tam? „Já jsem ráda, že jsme umožnili našim dětem vyrůstat ve svobodné republice, že můžeme cestovat a nemusíme stát ve frontách na nedostatkové zboží. Ale politická situace mne netěší. Je to jedna velká špína a frustrace,“ komentuje Zuzana Šálková.

Svůj pohled s odstupem let nabízí i Radek Hruška. „Samozřejmě, že se dostavilo vystřízlivění z ideálů. Realita všedního dne je nudnější než byly hektické listopadové dny. Ale jsem rád, že jsem byl u toho, když se tvořily nové dějiny,“ říká Radek Hruška.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!