Zdi smuteční síně jako plátno. Ve Volyni
Jak je umění pomíjivé, dokazuje princip výstav ve volyňské hřbitovní galerii Malsička. Umělci malují přímo na stěny, a když se po několika měsících čas jejich výstavy naplní, řemeslníci jejich dílo zabílí. Pak přijde další výtvarník, který tam stvoří něco svého.
„Kromě těchto pravidel máme ještě jeden požadavek vycházející z toho, že jsme jedinou galerií se smutečním kontextem v republice. Téma smrti a umírání je totiž silné a inspirativní, proto vybírám takové výtvarníky, kteří jsou schopni ho zajímavě ztvárnit,“ shrnul kurátor Galerie Na shledanou Jan Freiberg.
Nedávno vydané Hřbitovní noviny líčí jak dosavadní výstavy, tak i vývoj této galerie, která vznikla před dvěma lety z nevyužívané smuteční síně. Volyňští ji postavili v osmdesátých letech v Akci Zet, ale nikdy ji nezkolaudovali, takže zůstala prázdná.
Hřbitovní noviny
„Její architektura je úžasná a přímo si říká o umělecké využití,“ konstatoval Jan Mahr, který vyučuje na českokrumlovské umělecké škole a při křtu Hřbitovních novin viděl dům poprvé na vlastní oči. V budově s velkými okny, skrz něž si lze výstavy dobře prohlédnout i v době, kdy není odemčená, je spousta světla a prostoru. Stojí tam pouze katafalk, který při křtu sloužil jako stůl s občerstvením. Bylo stylové: rakvičky se šlehačkou, černá káva a fernet.
Na čtyřiceti stranách novin najdou lidé kromě článků o historii a stavebním vývoji síně také rozhovor s titulkem Pohřby by měly být v hospodách a profily všech pěti výtvarníků, kteří se tu zatím do zdí zapsali. Na křest přijel i Ondřej Maleček, který zde byl v červnu roku 2010 prvním malířem. „Vůbec mi nevadí, že už je to dávno zamalované něčím jiným. Tuto výstavu považuji za jednu ze svých nejlepších a právě její vznik a zánik měl pro mě největší sílu,“ zavzpomínal Maleček.
Za dosud nejhezčí výstavu v této galerii označila Malečkovy kapradiny Ludmila Hejtmánková z Volyně. „Naopak se mi vůbec nelíbily barevné obrazy mrtvých těl. Ale je dobře, že se tu něco děje a že už není budova úplně prázdná,“ řekla starší paní, která přišla s kamarádkou jako obvykle zalít květiny na hrobě a netradiční slavnost vzbudila její zvědavost.
Fixy a pruty
Po Malečkovi se v Galerii Na shledanou vystřídali Josef Bolf, Lenka Vítková a Blanka Jakubčíková. Ještě do konce března tam lidé mohou vidět dílo Tomáše Vaňka, který si pohrál s myšlenkou Čára je čas, čas je čára. Upevnil fixy na dlouhé pruty a nachodil s nimi desítky kilometrů podél zdí tak, aby ve výšce vznikl nepřerušený prstenec. Za pět měsíců některé z původně černých čar zhnědly nebo zrůžověly a přibyly k nim další, které nakreslili návštěvníci galerie včetně dětí, takže postupně ožily celé stěny.
Zájemci si mohou půjčit klíče od galerie ve volyňském muzeu nebo v infocentru a zkusit si to také. „Kreslíme proti směru hodinových ručiček, takže nelze vyloučit, že to má i omlazující účinky,“ lákal hosty křtu Vaněk. Až se čas jeho „čar života“ v této galerii naplní, vystřídá ho grafička a malířka Marie Blabolilová, která má dlouholeté zkušenosti s restaurováním fresek.
