Zdvořilé Japonsko, kde stále platí slovo

Hudební skladatel, multiinstrumentalista a pedagog Daniel Forró zavítal po roce opět do rodné Jihlavy. Před osmi lety se odstěhoval za svou manželkou do Japonska a do Čech se vrací už jen jednou za několik měsíců. V Japonsku žije třiapadesátiletý umělec se svou ženou, dvěma dětmi a jejími rodiči v tradičním japonském domě ve městě Kakamigahara.

Daniel Forró není vaše pravé jméno. Prozraďte, jak se stal z Karla Horkého Daniel Forró?

Můj tatínek, jihlavský obvodní lékař, měl bratrance, který byl významným hudebním skladatelem. Jeho syn pracoval dlouhé roky jako hudební redaktor v brněnském rozhlase. Jména se začala plést a ochranný svaz mi před pětadvaceti lety doporučil, abych si udělal pseudonym. Forró znamená v maďarštině „horký“. Líbilo se mi, jak to zní, a také jsem měl vztah k maďarské kultuře. Daniel proto, že jsem se tak měl původně jmenovat. Ale nakonec mi dali jméno po tátovi. V občance a pasu mám ale stále jméno Karel Horký.

Jak vám doma říkají? Danieli, nebo Karle?

V Japonsku se jmény neoslovuje, není to zvykem. Žena říká svému manželovi jenom „anata“. Je to něco jako „ty“. Muž své ženě může říkat jménem. Myslím si, že mladí Japonci už tuto tradici porušují. Nebyla moc pěkná vůči ženám. Manžel na ně mohl volat klidně „oj“ jako české „hej“.

V roce 2003 jste se přestěhoval za svou ženou do Japonska, o které jste se už od mládí zajímal. Splnil jste si tím svůj sen?

Splnil. Už od dětství jsem měl rád Japonsko. První seznámení s japonským životem byl televizní seriál Tajemství země Nippon. Četl jsem i nějaké knížky a ve dvanácti letech jsem se začal sám učit japonsky. Líbila se mi jeho naprostá odlišnost. Už tehdy mě zaujal paradox soužití tradic a nejmodernějšího současna.

Jaký je tamní život?

Nemusel jsem si zvykat, protože jsem Japonsko hodně studoval. Kulturní šok jsem neměl, byl jsem na to průběžně připravený a japonsky se domluvím. Čtení je pro mě ale stále problém.

Co se vám na Japonsku nejvíc líbí?

To, že se tam žije v obrovské pohodě. Japonci jsou úplně jiní než Češi. Například dodnes tam platí slovo a neuzavírají se žádné smlouvy. Ročně mám v Japonsku asi pětašedesát koncertů. Za těch osm let, co v Japonsku jsem, jsem nezažil, že bych s někým podepisoval smlouvu. Telefonicky nebo ústně se domluví termín, zapíšu si ho do diáře a potom jen přijedu na koncert. Pokud by někdo porušil slovo, znemožnil by se. V Japonsku se také nekrade, je tam bezpečno a žádný vandalismus. A líbí se mi, že jsou lidé vůči sobě zdvořilí a ohleduplní.

A co vám naopak přišlo v Japonsku těžké?

Jedna z nejtěžších věcí na japonštině jsou zdvořilostní stupně. Mají různé výrazy pro to, co chtějí vyjádřit, podle toho, komu to říkají. Dalším zvláštním fenoménem v Japonsku je to, že mladí lidé často po škole nedostanou práci. Nebo matky s malými dětmi chtějí jenom poloviční úvazek. V obchodě tak často narazíte na lidi, kteří jsou sice velmi milí a ochotní, ale pokud chcete vědět něco odborného, například ohledně počítačů, vůbec neví. Je tam ale vedoucí, který hned přiběhne a poradí vám.