Když plul Martin Šlambor alias Mart Eslem do Antarktidy, uprostřed Drakeova průlivu zatékalo do jeho lodi a nikdo nevěděl, jestli v ní není díra. Pak přišla bouře a rozbil se motor. Plavidlo táhl proud na útesy a posádce šlo o život. „A do třetice jsme v bouři u Antarktidy pádlovali v umělém člunu s tím, že když se převrhneme, ve studené vodě už to nerozdýcháme,“ líčí Eslem zážitek ze svých cest. Někoho by takové zážitky od dobrodružného cestování odradili, Ústečana naopak souboje s přírodním živlem baví.
Jak odlišujete své občanské jméno Martin Šlambor a pseudonym Mart Eslem?
Někdy mám pocit, že Martin Šlambor je někdo úplně jiný než Mart Eslem. Interně to mám nastavené tak, že Martin Šlambor je Dr. Jekyll a Mart Eslem Mr. Hyde. Každý je úplně jiný a bojují spolu v jednom těle. Martin Šlambor je přikovaný v zemi, v depresi, pod tíhou české malosti a toho, co se v Evropě a západní civilizaci děje. Po pěti stoletích jde někam do archivu a budoucnost se odehrává už někde jinde. A Mart Eslem se snaží na cestách zapomenout na každodenní realitu.
Jaké jméno máte v občance?
V občance i pasu mám samozřejmě Martin Šlambor. Cestovatel Topi Pigula také není Topi Pigula, ale on to dotáhl až do občanky. Takové ambice nemám. Zkoušel jsem dát příjmení Eslem svým dětem, jenže zapracovala česká byrokracie. Nechtěl jsem, aby se dcery jmenovaly Eslemová, a s tím jsem narazil. Nepřijali, že to jsou moje děti a že chci, aby se jmenovaly po mně. Nejmenují se ani Šlamborovy, ale po matce, mojí přítelkyni. Povedlo se mi prosadit aspoň křestní jména Medea Mia, Madalena a Dominika.
Vysvětlete ještě, proč jste si vybral pseudonym Mart Eslem?
To je přesmyčka Martina Šlambora. Pseudonym jsem si vymyslel v sedmnácti letech, když jsem psal ještě básničky, nechtěl jsem iniciálový pseudonym M. Š. Používám ho se vším, co se týče cest, duchovna. Většina cestovatelů mě pod občanským jménem nezná. Asi před třemi čtyřmi lety jsem zjistil, že Mart Eslem znamená turecky březnová mapa. Vždy, když jsem na internetu zadal Eslem, zahnalo mě to někam do Turecka, tak jsem se pídil proč.
Cestovatelské vášně ve vás vzbudila první cesta do mimoevropské země, do Tuniska v roce 1999. Kdy tam nastal ten zlomový okamžik?
Dodnes si to pamatuji úplně přesně. Stáli jsme na kraji oázy, dívali se do Sahary a na obzoru byla hranice Alžírska. A tam jsem cítil, jak to do mě proudí, řekl jsem si, že cestování musím pojmout jiným způsobem než ryze turisticky. Pokud pominu práci a rodinu, nemám jiné ambice než cestovat. Nic jiného z toho, co by mi život mohl dávat, mě prakticky nezajímá. O peníze a věci můžu přijít, tohle mi zůstává pořád. Přenastavil jsem si to v sobě, tenkrát mně bylo pětadvacet. Dneska čas tady věnuji rodině a tomu, abych si vydělal a mohl zmizet někam jinam jako ten švec v Pyšné princezně. Takový mám pocit, když opustím Českou republiku, dnes už i Evropu, protože ani ta nedává pořádně dýchat, pocit úplné svobody. Země krále Miroslava je pro mě Jižní Amerika.
Co vás právě tam chytlo za srdíčko? Proč vám Jižní Amerika tak učarovala?
Od dětství mám slabost pro Argentinu a de facto to neumím zdůvodnit. Někdo mi říká, že jsem tam strávil nějaký minulý život. Už jako devítiletý kluk jsem měl k Argentině nevysvětlitelnou lásku, fandil jsem tamním fotbalistům, Maradona byl tehdy na vrcholu. Téměř na celém kontinentu se dá navíc dorozumět jedním jazykem, mluví se tam španělsky. Samozřejmě kromě Brazílie a tří málo navštěvovaných státečků na severovýchodě, tedy Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. To byl i důvod, proč jsem se začal učit španělsky a dnes jsem už schopný mluvit plynně.
Vedle italštiny, angličtiny a ruštiny.
Teď bojuji s arabštinou. Ale nemůžu tady najít učitele a do Prahy je to moc z ruky.
Proč zrovna s arabštinou?
Je to jazyk, stejně jako španělština, použitelný na velké ploše, v několika zemích. Nebudu se učit estonsky, tu řeč bych neupotřebil. Ale španělština a arabština jsou univerzální. Doba, kdy jsem cestoval po Jižní Americe s angličtinou, byla fajn, ale jakmile jsem se dokázal domluvit i s tím posledním trhovcem, když to tak vezmu, poznal jsem, že lidé se vám úplně jinak otevřou. Najednou vám ukážou úplně jinou dimenzi v té zemi a vy jim dáváte na vědomí, že si jich vážíte víc než turista, který na ně spustí anglicky How are you? V arabském světě dám s pár desítkami slov dohromady větu nebo název něčeho, zvířete, jídla. Místní lidi to úplně konsternuje a najednou jste někdo úplně jiný, stoupnete na ceně.
Jak jste v učení daleko?
Moc ne. Jsem na začátku. Nemám se od čeho odrazit jako v evropských jazycích. Kdybych začal s francouzštinou nebo portugalštinou, za pár měsíců mluvím jako všemi ostatními jazyky. Když si vezmu nový jazyk, z poloviny už ho umím. Třeba když jsem začal se španělštinou, padesáti procentům jsem rozuměl. V arabštině nemám možnost sáhnout si do okolních jazyků.
Třeba se poté, co vyjde rozhovor, najde nějaký učitel.
Rád bych. Praha pro mě byla opravdu z ruky, jezdil jsem tam jednou za čtrnáct dní. Učitele, který by byl blíž, už sháním přes rok. Trošku jsem arabštinu zakonzervoval, bojuji s ní doma.
Kterou z řečí, které ovládáte, mluvíte nejraději?
Na to se mě v životě nikdo nezeptal, ani jsem o tom nepřemýšlel. Nejraději mám češtinu, protože v ní jsem nejdál, i když ji perfektně neumím, nevěřím na perfektní znalost jazyků. To je nemožné.
Jste přece spisovatel.
To vím, ale zastávám názor, že když už mluvíte dvěma jazyky, tak už žádný jazyk nemůžete umět perfektně. Jsou i učitelé jazyků, kteří se odmítají učit další. Říkají, že kdyby se začali učit jiný jazyk, tak by srazili level té své angličtiny. Je to pravda. Umím několik jazyků, ale když jeden víc používám, tlumím ty další. Nejvíc je ve mně čeština a italština, kterou mluvím od devíti let, kdy jsem žil v Itálii. Jsem takové dvojjazyčné dítě.
A máte buňky na jazyky, když jeden zvládnete za pár měsíců.
Jazyk jsem do sebe dostal na ulici a přes ucho. Mě knížka zabíjí. Podle mě jsou učebnice zabijáci jazyků, protože jazyk je živý organismus. Mě nudí a odrazuje, když je v nějakých regulích. Ani se nedivím, že s tím lidi bojují. Učení z knížky je cesta, která nemůže fungovat.
Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Vy znáte pět řečí.
U mě je to spíš pětinásobný zmatek oproti člověku, který mluví jen jedním.
Setkal jste se s názory, že jste v Jižní Americe žil v některém z vašich minulých životů. Proto vás to tam tak táhne. Věříte v minulé životy?
Věřím, že je něco víc, než co vnímáme běžnými smysly. Věřím v něco, jako jsou reinkarnace, posmrtný život, minulé životy. Už jen z toho důvodu, že mozek známe tak málo a využíváme z něho takové nic. Je tam něco skrytého. Dává to logiku, že minulé životy jsou ve zbytku mozku někde zakódované, ale automaticky nám nevběhnou. Když si člověk najde cestu, dokáže ji vystopovat, ale je potřeba to umět a být i opatrný. Slyšel jsem, že když se o to někdo pokoušel, dostal se o tři čtyři století zpátky a už ho nikdo nevrátil. Z vyprávění znám případ matky od rodiny, dostala se do sedmnáctého století, a pak nepoznala svého manžela ani děti. Ale je šťastná. O tři století zpátky. Určitě na tom něco bude.
Jste rodilý Ústečan, ale dětství jste prožil v severní Itálii ve městě Udine.
Bylo to pozdní dětství, od devíti do jedenácti let. Od listopadu 1982 do srpna 1985. Otec byl profesionální sportovec a v Itálii hrál volejbal.
Itálie ve vás musela zanechat dojmy.
Jednoznačně. Vyrůstal jsem tam, žil jsem tam. Brali mě tam jako sobě rovného. Otec byl sportovní hvězda a i mě tak brali, jako prominenta. Do školy jsem chodil se syny brazilského fotbalisty Zica. Pobyt v Itálii ve mně zasel to, že se od té doby cítím jako světoobčan, i když to může znít nadneseně. Nevnímám hranice jazykové ani kulturní. Hranice mně vadily už jako dítěti. Proč nemůžeme jet dál? Mohli jsme jet třeba do Jugoslávie, protože byla socialistická, ale nemohli do Francie, což mně jako dítěti připadalo divné.
Jak jste pak snášel návrat domů?
Když jsme se vrátili z Itálie do Čech, spadla za námi klec a už jsme nikdy nemohli na Západ. Zůstal nám zapovězený, protože jsme měli známé v cizině. Kdyby nebyla revoluce, asi bych utekl. Tím, že jsem věděl, jaké to je na druhé straně barikády, měl jsem problém tady žít. Nesměl jsem o ničem mluvit, nesměl jsem nosit věci, které jsem byl zvyklý nosit. Bylo to pro mě jako pro dítě složité a těžké to pochopit.
Lákalo vás někdy hrát volejbal profesionálně jako otec?
Ano, samozřejmě. On hrál na olympiádě, na evropských šampionátech. Pro mě byl sportovním vzorem, ale já jsem příliš nevyrostl. Jestli tehdy bylo potřeba na nároďák sto devadesát centimetrů, tak dnes je to přes dva metry. Nepovedlo se mi jít v jeho šlépějích. Ani bratrovi.
Navštívil jste sedmasedmdesát zemí. Zvládnete nakonec všechny?
Pokud to bude možné, pokusím se o to.
Je země, do které byste nechtěl nikdy jet?
Ne, naopak. Bylo by fajn navštívit všechny země. Na internetu jsem našel Brita, který byl ve všech zemích.
Jak vlastně cestujete a s kým. Sám?
Sám jsem vycestoval jenom párkrát. Ne že bych to nedokázal, ale úplně mě to nebere, protože se nemáte s kým dělit o bezprostřední dojmy a také si musíte víc hlídat záda. Každý den sice potkáte někoho, s kým kus cesty zvládnete, ale neznáte ho. Musíte si ho otipovat, prověřovat, a hlavně na něj naladit ucho, abyste se domluvil. Je lepší, když se mnou jede někdo z domova.
Když jste v Česku, za jak dlouho máte absťák?
Dva tři měsíce tady a pak utéct, ale okolnosti mi nejsou příliš nakloněné.
Kdo je Mart Eslem
* Podnikatel, cestovatel, spisovatel.
* Narodil se 24. ledna 1974 v Ústí nad Labem, kde bydlí s přítelkyní Lenkou a třemi dcerami.
* V dětství žil v Itálii, kde hrál jeho otec Milan Šlambor.
* Napsal několik cestopisných knih. Například Dobrodružství jachty Bona Terra o výpravě do Antarktidy.
* Založil Klub K7, jeho členy jsou lidé narození v Česku, kteří navštívili všech sedm kontinentů Země.
Strážný anděl
„Před osmi lety jsme byli s kamarádem ve Francouzské Guyaně a přesouvali se do Surinamu přes řeku Maroni. Přejeli jsme přes hranici a snažili se dostat do hlavního města Paramariba. Narazili jsme na tlupu místních černochů, kteří nám nabídli odvoz za stonásobně předraženou cenu. Odmítli jsme, chodili po městě a hledali jinou variantu. Černoši projížděli a vysmívali se nám, že s nimi stejně budeme muset jet. Došli jsme na takovou křižovatku na pokraji džungle a snažili se stopovat. Bylo to naivní, tam nikdo nezastavoval. A najednou před námi stála babička, v bílém, vrásčitá jako z pohádky, perfektně mluvila anglicky. Řekla nám: Nestopujte, nebo vás v džungli zabijí. Běžte zpátky k řece, tam stojí dva mikrobusy za tolik a tolik guldenů a odvezou vás do Paramariba. Podívali jsme se s kamarádem na sebe, chtěli jsme jí poděkovat, ale nikdo tam už nebyl. Nestál tam ani strom ani dům, nikdo by nestihl tak rychle utéct a schovat se. Oba dva to cítíme tak, že to byl strážný anděl, který nás zachránil před koncem v džungli.“ Vzpomínka z Eslemova deníku
