Zemřel malíř s nepokojnou duší

Malíř Branko Biščan nebyl zrovna spořádaným člověkem. Byl to však umělec, jakých ve Frýdku-Místku žilo jen málo.

Loni na Štědrý den srbský malíř Branko Biščan náhle zežloutl. Ukázalo se, že má rakovinu žlučových cest. Zemřel v šestapadesáti letech přesně šest měsíců poté. V uměleckých a undegroundových kruzích
ve Frýdku-Místku vyoral hlubokou brázdu.
„Byl to výjimečný zjev,“ říká malíř a básník Vít Adamus, který se s Biščanem přátelil a psal texty k většině jeho výstav.
Biščan se narodil v Srbsku, akademii výtvarných umění studoval v Bělehradě. Do Česka ho přivedla láska. „Poznali jsme se v roce 1972, o čtyři roky později jsme se vzali a pak jsme žili patnáct roků
v Srbsku,“ vzpomíná jeho manželka Eva Biščanová. Do Frýdku-Místku, odkud pochází, se vrátili ještě před pádem komunistického režimu. Nechtěli zažít občanskou válku, které Biščan podle jeho ženy nerozumněl a nechtěl se v ní žádným způsobem angažovat.
Ve Frýdku-Místku se brzy stal známou osobností. Soustřeďoval kolem sebe umělce‚ a nepokojné duše, jakou byl i on sám. Vzbuzoval sympatie díky přátelskému, neagresivnímu balkánskému temperamentu,
nadšení pro výtvarnou práci i hledání pravdy a svobody.

Neřízená střela

„Byl velice svérázný, často jako neřízená střela, ale všichni ho měli rádi,“ říká jeden z jeho přátel Kamil Typovský, který vede antikvariát v Domě pod svícnem ve Frýdku a prodává také obrazy. Mnohé jeho ‚úlovky‘ restauroval právě Branko Biščan, jenž se ještě v Srbsku hodně věnoval restaurování
fresek a pravoslavných ikon.
První Biščanův ateliér byl nad hospodou U Antoníčka. „Přinesli jsme z hospody pivo a povídali jsme o všem možném, hodně o filozofii. Pak natáhl papírový karton a začal malovat. Pozorovat ho byl opravdu zážitek. Velmi expresivně máchal štětcem, hadrem. Když maloval, nevěděl o světě,“ vzpomíná Adamus.
Jednu z jeho velkých výstav mu k jeho čtyřicátým narozeninám udělala galeristka Galerie Langův dům Libuše Olšáková. Výstava se jmenovala Případ čtyřicetiletého krmiče krav na statku pana Bastla. „Nebyla
s ním tehdy jednoduchá komunikace, ale výstava se povedla. Byla jsem překvapená, jak velký zájem vzbudila. Vystavili jsme obrazy, kresby, Branko udělal instalaci,“ vzpomíná Olšáková. Biščan chtěl do galerie
přivést i živou krávu a podojit ji tam, ale z toho nakonec sešlo. Biščan kreslil, restauroval, také pracoval v grafickém studiu a navrhoval například plechovky na pivo. Hlavně ale maloval, olejovými i akrylovými barvami. Ty měl zvláště v oblibě, protože rychle schnou. A on často pracoval na poslední chvíli. Když měl výstavu, většinu věcí udělal třeba den předtím. Obrazům dával velmi poetické názvy. V roce 1991 měl výstavu v knihkupectví U Bílka, která se jmenovala Uklízeč klecí
zoo v zimě. ‚Pane, zavolám policii jestli toho nenecháte‘, ‚Dost dobrá klec pro obyčejného lva,‘ tak nazýval své obrazy.
V roce 1992 měl výstavu s názvem Nekrofilie aneb Případ jedenadvacetiletého hlídače márnice. A zde jsou ukázky názvů obrazů: ‚Nebojte se paní, já vám neublížím‘, ‚Někdy je však dobré i to, co se ti nelíbí,‘ ‚A to
jsi doopravdy jako ty?‘.
Branko Biščan dožil svůj život ve Frýdku-Místku. Byl u své manželky a dětí. Až poslední den strávil v nemocnici. Charakterizuje ho tento citát: „Každá pravda je podvod, každé umění je podvod, a tak
se každé umění stává pravdou a každá pravda uměním.”