Zemřel spisoval a publicista Ludvík Vaculík, bylo mu 88 let

Ludvík Vaculík (na fotografii z roku 2006)

Ludvík Vaculík (na fotografii z roku 2006) Zdroj: Wikimedia Commons (Public Domain)

Ve věku 88 let zemřel spisovatel a publicista Ludvík Vaculík. Díky své prozaické tvorbě Vaculík patřil mezi přední poválečné české spisovatele. Lidé ho však znají spíše pro jeho politické angažmá za komunistického režimu, zejména jako autora legendární výzvy 2000 slov z června 1968 nebo jako vedoucího pozdější samizdatové edice Petlice. Za svou práci dostal řadu významných českých i zahraničních ocenění.

Podle herce, scenáristy, režiséra a Vaculíkova přítele Břetislava Rychlíka odešla velká autorita, spisovatel, jehož otevřený, kritický a mnohdy velice přesný pohled česká společnost potřebovala. Člověk s odvážnou invencí. „Byl takřka součástí naší rodiny, jedním z nejbližších lidí, které jsem měl tu čest potkat. Moc mě to zasáhlo,“ řekl zarmoucený Rychlík.

Připomněl, že oba se narodili 23. července - Vaculík v roce 1926 a on v roce 1958, takže jednu dobu slavili společně narozeniny.

„Už jsem to tušil, konečně i v těch svých sloupcích jakoby se půl roku loučil. Dovezl jsem mu nedávno z Plzně 'osvoboditelské' pivo, pojmenované po americkém generálu Pattonovi. On měl podobné zorničky, jako před smrtí Václav Havel, když jsme ho byli právě spolu navštívit,“ dodal Rychlík. Vaculík si ho prý vybral, aby o něm natáčel. Vznikly tak čtyři díly Valašského snáře, ale i jeho fejetony zachované s jeho nezaměnitelným přednesem.

Podle socioložky a signatářky Charty 77 Jiřiny Šiklové Vaculík v poslední době žil u svého syna v Dobřichovicích. Zemřel podle ní ve 14:20. „Vzpomínám na něj jako na člověka, který svými fejetony, především svými fejetony, ani tak ne svými knihami, byl jakýsi komentátor své doby a byl velice kritický komentátor doby, kterou jsme žili,“ poznamenala Šiklová. Byl podle ní zároveň velmi skromný člověk. „Je to velká ztráta. Ale ono to asi jinak nemůže být, když je člověku 88 let,“ dodala.

Úmrtí spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka oznámily přední světové tiskové agentury. Jeho smrt měla ohlas třeba ve francouzských, německých, amerických nebo rakouských médiích

„Nesmírně jsem si ho vážil už jako student v 60. letech,“ řekl další signatář Charty 77 Daniel Kroupa. Vaculík podle něj nikdy neztrácel smysl pro humor, a to ani při zatýkání. Naposledy ho potkal před několika lety na Národní třídě v Praze. „Zdálo se mi, že byl trochu zklamaný vývojem politiky,“ poznamenal Kroupa.

Zpráva o úmrtí Vaculíka dorazila i na Sjezd spisovatelů. Účastníci se zprávu dozvěděli na konci akce a odchod Vaculíka uctili minutou ticha. „Odešla mimořádná osobnost české literatury. Odešel spisovatel, který změnil představu o českém románu, ať už v knize Český snář nebo v knize Jak se dělá chlapce,“ řekl účastník sjezdu, literární historik Pavel Janáček.

Úmrtí spisovatele a novináře Ludvíka Vaculíka oznámily přední světové tiskové agentury. Jeho smrt měla ohlas třeba ve francouzských, německých, amerických nebo rakouských médiích. Připomínají zejména jeho autorství manifestu 2000 slov.

Vaculík byl úzce spjat s Lidovými novinami, pravidelně pro ně psal sloupek. Psal i pro Literární noviny, do jejichž redakce vstoupil v roce 1965 a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Z Vaculíkovy prozaické tvorby se kultovní záležitostí pro mnohé stala novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Proslavil se ale i dalšími romány, jako třeba Morčata.

Jaký byl Ludvík Vaculík? Samorost a jeden z nejvýznamnějších spisovatelů

Ludvík Vaculík byl vždy individualistický, vyhraněný, kontroverzní. Napsal ceněné knihy druhé poloviny 20. století (Sekyra, Morčata, Český snář, fejetony Jaro je tady či Jak se dělá chlapec), angažoval se i v politice (je autorem manifestu 2000 slov z roku 1968, významná byla i jeho účast jako signatáře Charty 77 v opozici v 70. a 80. letech). Valašský samorost, nositelem řady ocenění a mistr v odhalování stinných stránek a pokřivených mechanismů moderní společnosti dnes v 88 letech zemřel.

Zápal, se kterým dříve odhaloval nešvary komunismu, byl patrný i v jeho kritickém pohledu na společnost po listopadu 1989. Vaculík přiznával, že tíhne k jednoduchosti a neudivovalo jej, že svými přímočaře vyjadřovanými názory některé společenské skupiny pobuřoval.

Podle starší charakteristiky Vaculíkova přítele, spisovatele Pavla Kohouta, se lidé dělí na ty, kdo mají neúprosného glosátora rádi, a ty, kdo by jej nejraději trhli mezi dveřmi. Ti první se prý ovšem čas od času nechávají slyšet, že by Vaculíkovi nejraději udělali to samé.

Díky své prozaické tvorbě patří Vaculík mezi přední poválečné české spisovatele spolu například s Bohumilem Hrabalem, Milanem Kunderou, Arnoštem Lustigem či Ivanem Klímou. Lidé jej však znají i pro jeho politické angažmá za komunistického režimu, zejména jako autora legendární výzvy 2000 slov z června 1968 či jako vedoucího pozdější samizdatové edice Petlice.

V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později Literární listy, Listy) a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti

Vaculík, který se narodil 23. července 1926 v Brumově na Valašsku v rodině tesaře, patří ke generaci, která po válce s velkými ideály začala budovat novou, lepší, socialistickou společnost, a v 60. letech se dočkala krutého vystřízlivění.

Za okupace a krátce po ní studoval obuvnickou a obchodní školu a pracoval u firmy Baťa ve Zlíně, v roce 1950 dokončil studia na pražské Vysoké škole politické a sociální. Souběžně působil jako vychovatel mládeže a následně jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, později ve vysílání pro mládež Československého rozhlasu.

V roce 1965 nastoupil do redakce Literárních novin (později Literární listy, Listy) a právě zde si svými sociálně kritickými články získal poprvé významnější přízeň veřejnosti. Kultovní záležitostí se pro mnohé stala i Vaculíkova novela Sekyra z roku 1966, ve které sugestivním způsobem popsal poválečné nadšení a pozdější trpké zklamání levicových idealistů, zneužitých státní mocí. Ve zrychlujícím se obrodném procesu koncem 60. let se pak stal jedním z jeho předních zastánců a propagátorů.

Nepřítel státu

Ve své kritice režimu a podpoře demokratizace společnosti zašel dále než jiní. Za svůj projev na sjezdu svazu spisovatelů v roce 1967 byl vyloučen ze strany a publikace jeho manifestu 2000 slov, vyzývajícího občany k vytváření politiky zdola, je dodnes považována za jeden z vrcholů Pražského jara. Konzervativní komunisté jej ovšem označili za platformu kontrarevoluce a po okupaci Československa v srpnu 1968 již pro Vaculíka nebylo cesty zpět.

Po následující dvě desetiletí figuroval na předním místě v seznamu nepřátel státu. S normalizací přišel zákaz publikovat a ztráta zaměstnání, provázené odposloucháváním a šikanou ze strany policejní moci. Vaculíka, pověstného svojí tvrdohlavostí, to nezlomilo.

Přes pohrůžky vězením kvůli takzvanému příživnictví odmítl vykonávat podřadné práce, přežíval díky nijak vysokým zahraničním honorářům za své knihy (zejména hororovou prózu Morčata, která byla přeložena do mnoha světových jazyků) a v těžkých podmínkách organizoval vydávání děl zakázaných autorů v edici Petlice.

V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ

Své zkušenosti a každodenní trampoty z konce 70. let, ale i zvýšený tlak ze strany Státní bezpečnosti po vzniku Charty 77, mezi jejíž zakládající členy patřil, shrnul sympatickou, neheroizující formou ve své knize-deníku Český snář. Zároveň psal vysoce ceněné fejetony, pravidelně jeden za měsíc. Jejich čtenáři však byli téměř výlučně z disidentských kruhů - normálně vydány byly až ve dvou sbornících Jaro je tady a Srpnový rok po roce 1989, který znamenal i Vaculíkův návrat do publicistiky.

I po roce 1989 ale stále psal a vydal známé knihy jako třeba Jak se dělá chlapec, Cesta na Praděd či Loučení k panně. Ještě nedávno pravidelně přispíval do Lidových novin.

V rodinném životě bývá Vaculík líčen jako dominantní, patriarchální typ. Se svojí manželkou Marií zvanou Madlou, již si vzal v roce 1949, má tři syny. Na konci 70. let navázal vztah se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, z něhož vzešli dcera a syn. Na stará kolena se vrátil ke své manželce.

Ludvík Vaculík, který byl známý i jako vášnivý zpěvák a muzikant, je nositelem celé řady významných českých i zahraničních ocenění, kupříkladu Ceny Jaroslava Seiferta (1987), Řádu T. G. Masaryka (28. října 1996), Ceny Karla Čapka (2002), Státní ceny za literaturu (2008) či Ceny Ferdinanda Peroutky (2011).