Ostřížím zrakem projíždím stolky před kavárnou Le Clemenceau a v záplavě hostů, jejich gest a libozvučného francouzského štěbetání hledám volnou židli, abych i já mohla začít svůj den stylově po francouzsku. S kávou a croissantem, cigaretu si odpustím.
Jsem ve věhlasném středomořském letovisku St. Tropez na honu za jeho loučícím se šarmem z dob, kdy bylo zapadlou rybářskou vesničkou, do které jako uragán vtrhli Roger Vadim, Brigitte Bardotová a jejich štáb. Díky nim zde Bůh stvořil nejen ženu, ale především legendu, která ze St. Tropez udělala jednu z nejvyhledávanějších dovolenkových destinací na světě. Můj věrný průvodce Louis Vuitton City Guide má v tomto ohledu pár zajímavých tipů.
Mladá Francouzka na mne nesměle mávne z druhé řady bezvýchodně zaplněné zahrádky a naznačí, že její místo bude brzy volné. Na stolku mi k dobru nechává i výtisk místních novin.
Bylo osm hodin ráno, když lodivod nezbytným zatroubením klaksonu oznámil zastávku St. Tropez. Dříve žádný trajekt nejel a soukromou jachtu ještě nevlastním.
Nábřeží ožívá obvyklým ranním ruchem, zásobovací vozy zdvořile kličkují po úzkých chodnících; oddaný personál leští paluby jachet, jejichž rozměry z okolních staveb dělají domečky pro panenky a několik plážových šviháků si vychutnává atmosféru probouzejícího se městečka.
Po levé straně červeně září legendární kavárna Sénéquier, která brzy oslaví sto třicáté narozeniny. Kdo chce vidět a být viděn, usedá právě sem a s pokorou přijímá fakt, že za kafe zaplatí kolem pěti eur.
Spokojeně pozoruji šum na centrálním náměstí Place des Lices, které mám po pár krocích z přístavu před sebou jako na dlani, a přemítám, kudy se vnořit do proslulého sainttropezského tržiště. Zbývá nabrousit lokty, zkompletovat nákupní seznam a vyrazit mezi davy. Tradiční provensálský trh ale nečekejte. Stejně jako jinde na pobřeží nabízí i ten v St. Tropez po hříchu málo lokálních řemeslných výrobků a mým nejcennějším úlovkem je pain au chocolat, který mi fešný pekař nabídl zdarma, jen za úsměv.
Pitoreskní provensálské postavičky, pravděpodobně ze Zvonokos, naštěstí ještě nevymřely. Ta další rozšafně nabízí opasky vlastní výroby. „Jsem sám na celém trhu, který má opravdové kožené pásky, ty ostatní jsou poslepované z rozdrcených zbytků,“ holedbá se mužík se zbytnělou špínou na mozolnatých rukách, zahalený do koželužské zástěry. „Něco se vám na něm pokazí, přijedete ke mně do dílny a dáme to dohromady,“ láká zvědavé přihlížející a zjevně má úspěch. Stejně jako on je osamělá i údajně jediná veřejná toaleta v St. Tropez. Aspoň podle dámy, která mi o kousek dál prodává lahodnou francouzskou palačinku s jablečným pyré. „Nechápu to,“ říká nespokojeně, „vždyť potřebu musejí konat i bohatí.“
Povinnou zastávkou je Atelier Rondini. Miniaturní obchůdek na frekventované ulici Georges Clemenceau poznáte bezpečně podle nekonečné řady, která trpělivě postupuje krok za krokem do jeho útrob, jež zároveň vyplivují jednoho spokojeného zákazníka za druhým. Ateliér zde stojí od roku 1927 a vyrábí legendární sandály „Les Tropéziennes“ v římském stylu, jež dost možná přežijí i své novopečené majitele. Ukořistila jsem model i stoličku a trpělivě čekám, až hbité prsty prodavačky nasoukají mou nohu do páskového vězení. Pochyby o pohodlnosti sílí spolu s neboze vypadající končetinou, která mne doslova prosí o vysvobození. Nezbývá než důvěřovat prodejci, bota se podle jeho slov přizpůsobí. Na nártu jsem měla pod páskem místo přesně na jeden prst a tak to má být. Výsledek po pár dnech se rovná nule mozolů a perfektně padnoucí obuvi. Zázrak v podobě dokonale zvládnutého řemesla.
Stejně jako u sladké tečky, kterou jsem se odměnila za úspěšný nákup. La Tarte Tropézienne, místní specialitu, vytvořil polský válečný přivandrovalec Alexandre Micka v roce 1955. Jako u všeho tradičního s dostatečným věhlasem se i u tohoto dortíku vedou spory o tu skutečně pravou a nefalšovanou recepturu, vám to ale může být jedno. Chuťové pohárky zasáhne lahodný vanilkový krém, který při každém kousnutí labužnicky přetéká z jemného zajetí nadýchaných polštářů lehounkého piškotu.
Ulice se plní davy, které se do městečka probojovaly v průběhu rána skrze jedinou příjezdovou cestu. Shodou okolností také jedinou, jež se vine podél Azurového pobřeží. V letních měsících je proto živoucím peklem, kterým postupujete rychlostí deset kilometrů za hodinu. Do St. Tropez se jednoduše nejlépe dostanete lodí nebo vzduchem, heliport je zde užitečnou drobností, o kterou je dobré obohatit svou jachtu.
Marmeládová chaloupka
Nastal čas poohlédnout se o kousek dál. Pláže jsou díky nevlídnému počasí a silnému větru opuštěné, zouvám boty a nesměle se nořím chodidly do chladného písku. Cílem je proslulý Club 55, první privátní klub, který vznikl nájezdem filmového štábu kolem Rogera Vadima. Elegance z něj čiší na hony daleko a i mimo sezonu zde můžete úspěšně fungovat jako lovec autogramů či obdivovatel luxusních vozů. Pro ty, kteří chtějí atmosféru podniku vychutnat v méně okázalém prostředí, vystavěl majitel stylové posezení s kioskem přímo na pláži. Zde můžete z první řady pozorovat zástupy jachet, přivážející krásné pány a dámy na večeři, jejichž procesí spatříte při nonšalantní promenádě po stylovém molu, které vede přímo ke klubu. Zábavné je hádat, kdo je kdo.
Unikátní a mile ošuntělé jsou dřevěné převlékací kabinky, postavené dost možná už v oněch 50. letech. Club 55 má velké kouzlo, za zpěvem cikád, vůní levandule a poklidným podvečerním popíjením růžového vína ale musíte jinam. Vezměte to přes Maison des Confitures. Zastrčený kus od hlavních tahů a ukrytý za hradbou tůjí působí jako perníková chaloupka, ale z marmelády. Uvnitř najdete regály po strop vyrovnané fascinujícími druhy zavařenin, jen prohlédnout kompletní nabídku mi trvá hodinu. Fíková s ořechy, směs lesních jahod a malin či marmeláda z okvětních lístků růží naložených v šampaňském. Všechny s kloboučkem z kostkovaných látek spořádaně čekají na svého obdivovatele.
Davy houstnou a několik hladově vypadajích jedinců doufá, že i já zvednu ruku a uvolním jim svůj stůl. Ještě ne. Zálibně listuji denním tiskem, uždibuji croissant a nekonečně dlouho usrkávám kávu. Můj účet v kavárně Clemenceau uprostřed rušného Place des Lices činí přibližně tři eura. Clemenceau i sousedící Sporting si uchovávají příjemně autentickou atmosféru a lidové ceny. Pravděpodobně i proto se mezi turisty, kteří dobrou adresu vyčetli ve svých průvodcích, najdou také rodilí obyvatelé St. Tropez, kteří sem ráno přijdou na kus řeči. Přesně to Saint Tropez, které hledám.
