Sám Ewald-Heinrich ale odmítal, že by byl nějaký hrdina. Když ho tehdy v roce 1944 požádal šéf spiklenců Stauffenberg (ve filmu Valkýra ho hrál Tom Cruise), aby si vzal na sebe kabát s výbušninami a odpálil se na poradě s Hitlerem, váhal. Po válce vzpomínal, jak se tehdy odjel poradit s rodiči. V jednadvaceti se mu nechtělo umřít. Doufal, že mu to budou vymlouvat, a tak bude mít důvod odmítnout. Jenže jeho otec mu řekl: „Musíš to udělat. Jestli teď odmítneš, už nikdy v životě nebudeš šťastný.“ A tak do toho Ewald-Heinrich šel. Ale naštěstí pro něj se plány spiklenců změnily; nakonec válku přežil a dočkal se úctyhodného věku s úctyhodnou pověstí.
Hrdina byl spíš Ewaldův otec. Poslat své dítě na smrt, neohlížet se na rodičovské city. Myslet jen na to, co je dobré pro syna, který v hloubi duše dobře věděl, že musí být statečný. V jedné moudré knize se píše: „To nejlepší, co můžete udělat pro lidi, které milujete, je nechat je odejít. Protože to nejhorší pro ně je, když se na vás stanou závislými.“
Sloupkař ZENu a velký znalec zákoutí lidské duše Jan Bílý si všiml, že „materialismus“ a „matka“ mají stejný slovní základ. Vyslovil domněnku, že hlad po materiálnu, ta pošetilá znělka naší civilizace, je vlastně reakce lidí (hlavně mužů, ale i žen) na to, že se nedokázali podvědomě rozloučit se svými rodiči, vymanit se z jejich vlivu. Myslím, že 90 % lidí vlastně nikdy nedospěje. Zůstanou zakleti v tom věčném honu za dudlíkem. A jejich děti to od nich okopírují.
Jeden chytrý terapeut mi řekl, že i lidé velmi sobečtí mívají vůči dětem velké emoce: „Jenže oni vlastně nemají rádi ty děti. Ve skutečnosti v nich vidí sami sebe. To, že sami měli neutěšené dětství.“ A odtud se bere tolik problémů v rodinách. Rodiče zanedbávají své vlastní já, znavení všemi těmi povinnostmi. „Děláme to kvůli dětem.“ Ubozí bloudi…
Děti nepotřebují mít své rodiče pořád za zadkem, zvlášť ne ty s kyselým obličejem. Ve skutečnosti od nás chtějí jen jedno. Abychom my dospělci byli šťastní. Děti jsou samozřejmě mnohem moudřejší než my, protože v nich společnost ještě nepotlačila ty správné instinkty. Jak říká moje dcera: „I když budu dospělá, budu si každej den hrát. Hrát si je přece to nejdůležitější na světě!“
Hrajte si s námi!
