Ženy v uniformách? Sluníčka, která budí respekt

V soukromí jsou hezké, milé a ženské. Když obléknou uniformu, za opasek přidají obušek či služební pistoli, vzbuzují respekt. Jaké jsou ženy, které hlídkují v ulicích, dohlíží na vražedkyně ve věznici nebo zápasí s opilci na záchytce? Co je k takové práci přimělo? „Vždycky mě přitahovala práce s lidmi. Když jsem se ale začala zajímat o práci ve věznici, myslela jsem, že své zkušenosti v účetnictví uplatním spíš jako civilní pracovník,“ popisuje své začátky v opavské ženské věznici osmatřicetiletá Gabriela Šustáková. Když jí nabídli práci dozorce, svěřila se rodině. Reakce byly různé. „Manžel proti nebyl, ale teta spráskla ruce a řekla mi. Takové sluníčko a do basy?“ pokračuje Šustáková.

Uniformu má ráda

Na každou dvanáctihodinovou směnu se v duchu připravuje předem. Každý den totiž přijde do kontaktu s jinými odsouzenými ženami. Od těch, které dostaly trest za krádež, autonehodu, až po ty, které si v této ženské věznici, jediné svého druhu v České republice, odpykávají doživotní trest. „Paradoxně s odsouzenými na doživotí je nejméně problémů. Vědí, že když budou poslouchat, vyhnou se problémům. Nejhorší jsou psychopatky a psychicky labilní ženy. U těch nikdy nevím, co udělají,“ pokračuje drobná žena, která se za branami věznice pohybuje v šedých kalhotách a tmavě modré košili s vázankou. „V uniformě chodím ráda, i když žádný můj dívčí sen to nebyl. Kromě toho mám služební obušek a pepřový sprej. Každý dozorce má také svou vysílačku a brašnu s obvazem,“ říká Gabriela Šustáková, která tuto práci dělá už třetím rokem a dostane se i na oddělení, kde si ženy nejen odpykávají svůj trest, ale zároveň si tam léčí i svou závislost na drogách, alkoholu nebo hazardních hrách. Každou dvanáctihodinovou směnu mají společně s další kolegyní na starost osmdesát vězeňkyň. Práce začíná před šestou hodinou ráno denním rozkazem. Při předání oddělení si dozorci řeknou, co se stalo v noci. „Stále musím být ve střehu. Nikdy nesmím dovolit žádné důvěrnosti, ani informovat o rodině nebo životě venku,“ pokračuje žena, která kromě náročných zátěžových psychologických testů musela zvládnout také kurz sebeobrany, fyzické testy, znalost předpisů a střelbu. Práce ji baví a uspokojuje, jen na jednu věc si zvykala zpočátku těžce. Na osobní prohlídky odsouzených. „Probíhají v místnosti bez kamer. Musí se svléct do naha a kontroluji všechny záhyby i ústa. Podrobnější kontrolu dělá lékař,“ doplňuje Gabriela Šustáková.

Zbraň zatím nevytáhly

Michaela Volkmerová a Simona Hronová tvoří nerozlučnou dvojici. Obě se shodují, že k městské policii šly proto, že nesnáší stereotyp.
Slouží už sedm let a obě začínaly jako pochůzkářky v ulicích. S dvanácti hodinovou službou, střídavě denní a noční. „Už jsem zažila i perné chvilky. Volali nás do bytu, kde bylo asi deset totálně opilých lidí. Jeden z nich praštil kolegu do obličeje a já rychle volala vysílačkou posily a zároveň je tahala od sebe,“ popisovala rvačku třicetiletá Simona Hronová. Tehdy použila kromě chvatu sebeobrany i pouta. „I když umíme zacházet se zbraní, naštěstí jsme ji zatím nemusely vytáhnout. Jsme trochu atypické policajtky, buď jsme obě hodné, nebo obě zlé. Vše se snažíme projednat v klidu a nevybuchnout, ale zároveň být asertivní,“ zažertovala Volkmerová. Poslední dva roky slouží jako okrskářky. Už nemusí do ulic v noci a o víkendech. Také oba partneři jsou doma klidnější. „V centru už nás lidé znají a sami nás oslovují. Vadí nám ale, když maminky děti straší, když nebudeš poslouchat, vezme si tě policie. Děti k nám pak nebudou mít důvěru, pokud by šlo v rodině o týrání nebo se dítě ztratí,“ doplnila Simona Hronová.

Pozná, co opilec udělá

Po dvaceti letech praxe už umí zkušená sestra Zdeňka Ulrychová předvídat, co opilec na záchytce udělá. Vše probíhá podobně. Opilého přivlečou na opavskou protialkoholní stanici po schodech dolů policisté, nebo saniťák. Vyšetří ho lékař a sepíše dokumenty. Následuje lůžko na uzavřené cele sledované kamerou. Příslušenství? Bažant a láhev s vodou. „Pracuji v psychiatrické léčebně a na záchytce si doplňuji praxi. Naučila jsem se tady jednat s lidmi. Kromě toho je to i další zdroj příjmu,“ říká Ulrychová, která se střídá s dalšími čtrnácti sestrami a ošetřovateli. Celkem tam mají k vystřízlivění osm lůžek. Cena za nocleh je různá. Pokud opilého přivezou policisté, zaplatí sedm set korun, cesta sanitkou vyjde na 950 korun, a když zaplatí hotově, zaplatí šest set korun. „Důležité je klienta uklidnit, mluvit na něj a moc se k němu nepřibližovat. Pokud začne být agresivní, voláme policisty. S opavskými máme velmi dobrou spolupráci. Pokud se začne prát, tak se klidím do bezpečí, dokud se neuklidní,“ přiznává sestra, která už tam zažila leccos. Uprchlíka, který ve slipech prolezl kanálem do sousedního pavilonu i ty, které musela k posteli přikurtovat. Úsměvné jsou i některé zápisy v evidenční knize. „Válel se ještě s jedním kumpánem namol opilý před okresním soudem. Přivlečen policisty odmítal říct jméno (ale my ho stejně známe). Po vystřízlivění řekl: neptejte se, co jsem pil, ale spíš co jsem nepil,“ četla Ulrychová.