Je jedno, jestli oblékají červenou uniformu zdravotních záchranářů nebo černý stejnokroj městských strážníků. Když s těmito ženami člověk hovoří, rychle zjistí, že mají mnoho společného.
Těžko totiž vydrží sedět někde za bukem mezi čtyřmi stěnami. Zívání nad stohy papírů v kanceláři jim nic neříká. Potřebují pestrou a různorodou práci, třeba i nebezpečnou. Potřebují kontakt s lidmi v terénu a pocit, že jim mohou pomoci. Některé přiznávají, že zkrátka potřebují adrenalin.
„Nejvíc mě baví práce ve výjezdových skupinách, které provádějí prvotní šetření na místě činu,“ říká praporčík Jitka Šímová, která vystudovala kulturní a sociální antropologii a blízkovýchodní studia.
V každém případě všechny ženy v uniformách ráno vstávají s tím, že neví, co jim čerstvý den přinese. Jestli budou střílet po prchajícím gaunerovi či jestli se ocitnou u dopravní nehody, kde už nedokáží nikomu pomoci.
Smrt? Zvyknout se nedá
Se smrtí přicházejí do styku nejčastěji zdravotní záchranáři. Jsou zvyklí dívat se na nehybná těla bez známek života. Přesto, když jde o děti nebo mladé lidi, zamává to i s nimi. Navzdory zkušenostem a profesní otrlosti.
Gabriela Kovářová je u zdravotních záchranářů sedm let. Pamatuje celou řadu rychlých výjezdů k lidem, kterým šlo o život. Minimálně na jeden ale nikdy nezapomene. „Byli jsme u osmiměsíčního chlapečka, který měl vrozenou vadu srdce. Přijeli jsme a miminku se už nedalo pomoci. Bylo strašné vidět to zoufalství rodičů. Jako matka umím takové tragédie prožívat s rodiči. Naštěstí úmrtí dětí je strašně málo. I když o to je pak všechno bolestivější a intenzivnější,“ říká.
Podle Ludmily Neumannové, hlavní sestry Územní záchranné zdravotnické služby Karlovarského kraje, záchranáři nahlížejí na smrt jako na součást života. Takový přístup je určitou formou obrany, třeba před stresem, který je s jejich prací nevyhnutelně spojen. Přesto říká, že smrt dětí nebo mladých lidí zanechá stopu na psychice každého z nich.
„Po dvaceti letech si vybavuji autonehodu. Vybouralo se tehdy pět mladých lidí. Tři z nich byli mrtví. Kdykoliv si člověk sedne a má chvilku klidu, odkudsi z mozku takové tragické momenty vyplavou,“ říká. U záchranky je rovných dvacet let. Dříve pracovala v Teplicích, posledních devět let je v Karlových Varech.
Smrt z úplně jiné strany poznala při výkonu služby také policistka Drahoslava Vimrová. Když se před lety s kolegou vraceli z šetření v Horním Hradu, ve vysílačce znělo hlášení všem policejním hlídkám k zastavení vozu Žiguli.
„Jen doznělo, právě takové auto se objevilo proti nám. Zastavili jsme ho a řidiče zadrželi. Na oddělení jsme pak dodatečně zjistili, že ve Staré Roli zabil svou přítelkyni a že ujížděl na Slovensko. Šlo o velkou náhodu, ale tenkrát jsem na to byla docela pyšná,“ směje se Drahoslava Vimrová.
Jako vrchní inspektorka, která se specializuje na zkrácená přípravná řízení, tedy trestné činy se sazbou do tří let, dnes už pracuje převážně v kanceláři. Přesto se tam nenudí. „Každý případ je jiný. Lidé jsou jiní, jejich výslechy jsou jiné. Není to stereotyp,“ pochvaluje si.
Agresivní ulice
Jestli všechny ženy ve stejnokrojích oceňují na svých profesích různorodost a možnost pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba, tak nezávisle na sobě se shodují ještě v něčem. „Agresivita lidí roste,“ říkají. Své o tom vědí jak záchranářky, tak třeba městské policistky.
Strážnice Jitka Bašusová nedávno ve Varšavské ulici zažila situaci, kdy se na ni velmi ostře obořil cizinec z blízkovýchodní země. Parkoval přesně na zákazu zastavení. „Měl obličej deset centimetrů od mého a dost křičel. Tehdy jsem dávala pozor, jestli z kapsy náhodou nevytáhne nůž. Později přijel a omluvil se, ale to nic nemění na tom, že lidé jsou dnes hodně agresivní,“ říká.
Stejně to vidí i záchranářky. „Člověk někam jede pomoci. Když na místo dorazí, dočká se třeba nadávek a neúcty. Lidé na vás křičí, natáčejí si vás na video. Pořád jste pod tlakem veřejnosti,“ potvrzuje Ludmila Neumannová.
A její kolegyně Gabriela Kovářová si všimla ještě jednoho rysu, kterým je dnešní společnost prorostlá. Apatie. „Resuscitovali jsme v jednom podniku, na tanečním parketu. A lidé okolo seděli, koukali na nás a v klidu jedli,“ vzpomíná.
Nebezpečí? Součást práce
Je spousta situací, do kterých by se ženy v první linii nikdy nechtěly dostat. Taková přání většinou vycházejí z jejich dosavadních zkušeností. Od řešení konfliktu se skupinou opilých a agresivních cizinců, přes střelbu na prchajícího zločince až po smrt kolegy ve službě.
„S tím bych se asi těžko vyrovnávala. Pořád bych přemýšlela, jestli to nebylo mou chybou,“ uvědomuje si rizika práce u policie Jitka Šímová.
Nad nebezpečím zkrátka nepřemýšlejí. A i když například Drahomíra Vimrová zažila při řešení konfliktu domácího násilí situaci, kdy byl vůči ní dotyčný muž velmi nepřátelský, opět se všechny shodují, že s muži se jim jedná většinou lépe než s ženami. „Muži nás berou jinak. Vidí uniformovanou ženu, tak se usmívají a myslí si, že třeba nedostanou pokutu. Ale ono to tak nefunguje,“ směje se strážnice Lucie Foltová.
