Jedna odmítá kolektivní vinu. Druhá zase nevěří na smíření a tvrdí, že antisemitismus je v Němcích zakořeněný. Jejich osudy leccos spojuje, přesto jsou úplně jiné.
Edita Weitzenová, která vyrostla uvnitř liberecké židovské obce, se na konci 90. let minulého století potkala v Liberci s Němkou Isou Engelmannovou.
O zvláštním přátelství i jejich divokých osudech vypráví dokumentární film Dům se zelenou střechou. Film už vloni v premiéře pod názvem Wiedersehen in Böhmen odvysílala německá veřejnoprávní televize ARD, česká televize ji premiérově uvede ve čtvrtek 11. února na ČT2 ve 20 hodin.
„Byla jsem velice skeptická. Ptala jsem se jí, co vlastně od Židů chce,“ vypráví pětaosmdesátiletá Liberečanka Edita Weizenová, jak se začalo vyvíjet její přátelství s Němkou Isou.
Hledání ztracených Židů
Ta na konci 90. let minulého století vyrazila z italské Verony, kde dnes žije, do Liberce. Hledat kus svého dětství. V Liberci vyrůstala, s maminkou a sourozenci tam žila ve válečných letech 1939 až 1946. Pak sudetoněmeckou rodinu odsunuli.
„A když byla po letech znovu tady, chtěla odčinit své špatné svědomí. Rozhodla se, že vyhledá jména Židů, kteří tu bydleli a během války zmizeli, aby se na ně úplně nezapomnělo. Aby se vědělo, že tady žili, že vůbec byli na světě,“ popisuje nápad své přítelkyně Edita Weizenová.
Díky tomu se obě ženy potkaly a vzniklo zvláštní přátelství Židovky a Němky, které se předtím vůbec neznaly.
Edita se ptala Isy, proč chce pomáhat Židům. A Isa odpověděla, že to by přece udělal každý. „Ale to není pravda. Každý to nedělá,“ namítala jí Edita.
Obě ženy se často neshodnou. „Ona nevěří v kolektivní vinu. Věří, že každý člověk je zodpovědný jedině za své činy. A já to tak nevidím,“ tvrdí paní Edita.
Oko za oko, zub za zub
„Já říkám, že v bibli je psáno oko za oko a zub za zub. Že za hříchy vašich otců budou pykat ještě děti vašich dětí. Že to bude trvat tři nebo čtyři generace, než se to vstřebá. Isa s tím ale nesouhlasí a víc o tom nemluvíme,“ dodává.
Kvůli nedávnému úrazu nohy paní Edita téměř dva roky nikam nechodila, zůstávala jen ve svém libereckém bytě. „Lidé, které jsem považovala za své přátele, se na mě vykašlali. Když ale přijela Isa z Itálie, vždycky mě přišla navštívit. Moc si toho považuju,“ vykresluje význam zvláštního přátelství.
Když Isa přijede do Liberce autem, vezme svou přítelkyni třeba na celodenní výlet. Nebo jedou jen na kafe do Jablonce na Petřín.
Isa už se dnes vlastně ani nepovažuje za Němku, říká o sobě, že je Evropanka. Rodina jejího otce pochází sice z okolí Velkého Valtinova a Jablonného v Podještědí na Českolipsku, Isa se ale v roce 1936 narodila v indické Bombaji, kde jako chemik pracoval její otec.
Po vypuknutí války ho jako Němce v Britské Indii internovali a malá Isa se s maminkou a sourozenci vrátila do Liberce. Zůstali v něm po celou dobu války a v roce 1946 museli jako sudetští Němci odejít. Dnes žije Evropanka Isa v italské Veroně.
Narukovala k letectvu
Hodně dobrodružný život měla i její židovská přítelkyně Edita. V patnácti letech prchla s rodiči před nacisty do Anglie. A během války tam jako sedmnáctiletá narukovala k britskému letectvu. „Protože jsem náhodou uměla německy, tak mě zařadili k útvaru, kde jsme odposlouchávali německá letiště a letadla a tlumočili jsme jejich reakce a vzkazy na britské a americké nálety,“ popisuje.
V Anglii se brzy i provdala za skotského vojáka. Muže pak ale na konci války převeleli na území Německa a on si namluvil Němku. „Pak mi napsal, že se musí rozmyslet, s kým chce žít. Já ale byla mladá a hrdá, a tak jsem rychle požádala o rozvod,“ vzpomíná paní Weizenová.
Film Dům se zelenou střechou o dvou ženách, které spojuje Liberec, si vymyslela režisérka Blanka Závitkovská, jež několik let pracovala jako pražská reportérka německé televize ARD.
Původně měly ve filmu vystupovat tři ženy, Židovka, Němka a Češka. Koncept filmu se ale nakonec změnil.
Dokument vznikal čtyři roky. Mluví se v něm německy, česky, italsky a anglicky, proto jej doplňují titulky.
