Žijí pod mostem, v lese, kde se dá. I při dvacetistupňových mrazech | E15.cz

Žijí pod mostem, v lese, kde se dá. I při dvacetistupňových mrazech

Redaktoři Sedmičky vyrazili za lidmi bez domova. Zimu v Hradci přežívají v maringotce, přívěsu, pod mostem i v lese.

Nad bílou krajinou kousek za Hradcem se rozpouští černý sloupek nepříjemně páchnoucího dýmu jako z hořících pneumatik. To se jen dvojice bezdomovců snaží zahřát a přežít další mrazivou noc venku. Zpod mostku přikrytého dveřmi vykukuje vedle černého sloupku kouře hlava, mrazem do ruda zbarvený a šmírem pokrytý obličej téměř splývá s černým pozadím. „Chlapi, nebyl by nějakej ten drobáček na víno,“ ptá se Karel Romov.

Přes den se s kamarádem chodí zahřát do nedalekého obchodního centra, v noci se choulí do spacáků. „Si zatopíme, jsme začouzený, smrdíme kouřem, ale zima se dá přečkat. Dřív jsme bydleli ve stanu na Opaťáku,“ říká Romov.

Krajina s nábytkem

Lidí, kteří podobně jako Romov tráví v Hradci zimu venku, je asi desítka. Další se před mrazy schovávají v noclehárně a azylovém domě.
Ludva, který se nakonec nechal přemluvit a úchylil se do Domu Matky Terezy v Hradci, na tom byl hůře. Před časem žil v rozpadlém domě u Skřivan. Aby se zahřál, rozdělal si v něm oheň a spálil, co mu přišlo pod ruku. I matraci a peřinu, kterou mu pracovníci charity přivezli. V teplém popelu pak přespával.

„Do azylového domu bych nešel, zvykl jsem si tady,“ tvrdí další muž, který žije v chatrči sestavené ze skříní a dřevěných desek v lese. Místo střechy linoleum a vybledlý deštník, u vchodu stojí kamínka. Ponožky, rukavice, čepici, peřinu a svíčky od Petra Macla z Domu Matky Terezy ale rád přijímá. A nakonec i cigarety. Za alkohol neutrácí, na jídlo si vydělává sběrem starého železa.
Jeho obydlí ostře kontrastuje se sousedním luxusním Indoor Centrem. Zasněžený nábytek rozmístěný kolem se sbírkou všeho možného a se zrcadlem na stromě vytváří zvláštní panoptikum. Opodál stojí dřevěné palety přichystané na novou chatu. Zda mu ji majitel pozemku dovolí postavit, však ještě neví.
I Jiří Vaněk žil se svou skoro o dvacet let mladší družkou v chatě, kterou si před šesti lety vystavěl na Temešváru. Po rekonstrukci bytu mu zdražili nájem a on si ho už nemohl dovolit. Jeho přítelkyně pracovala jako řidička v ZVÚ a uklízela. Rozvedla se, přišla o práci, domov a nakonec i o podporu. Před Vánocemi jim chata shořela. Jako pomníček po ní zbyly jen kusy nábytku a umělý vánoční stromeček s ozdobičkami. „Ještě jsem zachránil Honzíka, už mu hořela bouda,“ ukazuje Vaněk králíka. „Kdyby nebyl sníh, už stavím, materiál na chatu vždycky seženu,“ tvrdí.

Život v přívěsu

Podnájem v malém přívěsu s kamínkami, na nichž si i vaří, jim nabídla Květa Škaloudová. Už tři roky žije v maringotce a právě v ní přečkala jednu z nejmrazivějších nocí za několik posledních let. „Ráno se tady nedalo vydržet, musela jsem brzy vstát a zatápět. Do azylového domu bych ale nešla, “ říká Květa. Buňku a přívěs koupil její přítel. Ten sedí na posteli za stolkem a chlubí se, že jeho syn dělá ochranku u prezidenta. „Já nejsem bezdomovec, mám barák a chalupu. Dřív jsem řediteloval v Novém Boru v bývalém ZPA a v Tesle Přelouč,“ vzpomíná Jiří Bříza, který přebývá doma i v maringotce, kde navíc bydlí dvě kočky a pes.

„Piju všechno, co teče. Začal jsem v pětačtyřiceti letech, ale zvládám to,“ tvrdí Bříza.
„Když delší dobu nepije, mívá záchvaty, volám sanitu. Já měla dva baráky, garsonku a chatu. Všechno jsem prohrála na automatech. Teď toho lituji, ale už je pozdě. Už nehraju, nemám za co. Myslela jsem, že mi to bude dávat, a ono mi to nic nedalo,“ dodává Květa.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!