Živé knihy: na hřbetech mají nápis gay, Židovka, anorektička | E15.cz

Živé knihy: na hřbetech mají nápis gay, Židovka, anorektička

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
V liberecké knihovně mohli lidé číst v živých knihách. Stačilo si vybrat některý z unikátních příběhů.

Anorektička, homosexuál, Židovka, mladý farář, sudetský Němec, spisovatelka Romka, psychicky nemocná dívka. Patří mezi ty, na které ostatní koukají s nedůvěrou. Vybočují ze stáda a to ostatní nemají rádi.
Liberecká knihovna na jeden den nabídla místo papírových knih živé lidi. Každý si je mohl podle katalogu vypůjčit. Popovídat si s nimi přišly desítky čtenářů.
„Bojujeme proti předsudkům. A ty mohou lidé nejlépe odbourat tím, že s těmi jinými promluví,“ vysvětluje Antonín Ferdan z Liberecké občanské společnosti. Ta Živou knihovnu uspořádala. Podle něj ale není lehké dát dohromady vypravěče, kteří jsou ochotní své knihy, životy, veřejně otevřít.
„Z Liberce jsme například nesehnali homosexuála. Žádný nenašel odvahu veřejně se k tomu přiznat,“ dodal Ferdan.

1. Zamilovaný homosexuál

S tím, že je gay se netají, ale ani nechlubí. Veřejně se ke své orientaci přiznal v osmnácti. Třicetiletý Marek Christ přijel vyprávět svůj příběh Liberečanům až z Brna.
A zájem o něj byl. Lidé čekali na „výpůjčku“ ve frontě a přetahovali určenou hodinu, takže si museli Christa, knihu, prodlužovat.
„Hodně vysvětluji, jaký je rozdíl mezi homosexuálem a pedofilem. Lidé si to pořád pletou a vidí v nás úchyly. Přitom žijeme normální život, řešíme běžné problémy a nikomu neubližujeme,“ objasňuje Marek Christ.
Podle něj mají lidé zažité stereotypy z knížek, filmů a klepů. Přitom se třeba s opravdovým homosexuálem ani nepotkali. „Nikde neroztrubuju, že jsem gay, a tak spousta lidí nic neví. Holky to poznají spíš než kluci, mají šestý smysl. Třeba podle gest, nebo, že se nechytám, když mě chtějí sbalit. Dost se dá vyčíst z Facebooku. Klukům to někdo musí říct,“ vypravuje Christ.
Je prý zajímavé, jak potom mění své chování. „S kamarády ze školy jsme chodili řadu měsíců na obědy, bavili se o všem možném, říkali si vtipy. Pak se dozvěděli, že žiju s klukem, a najednou byli rozpačití. Řada témat byla tabu,“ poznamenal Christ.
S přítelem žije už dvanáct let. Mají registrované partnerství a problémy jako každé manželství. „Jediný rozdíl je, že nemáme děti. Máme období pohody a dny, kdy se hádáme. Že někdo něco neudělal, že po sobě nechal binec. V tom nás zachránila myčka,“ podotkl Christ.
Výtky, že někdo nepřišel včas nebo, že na něco zapomněl, vyřešila koza. „Kamarádi nám darovali malou kamerunskou kozu. Máme ji jako pejska. Musíme se o ni starat, krmit ji a dělat jí společnost. A to nás zase sblížilo,“ míní Christ. Po čase se s jeho orientací smířila i rodina. Nejdéle zprávu rozdýchával otec.
Do sčítacího archu homosexualitu nepřiznal. „Co kdyby přišel režim, který pronásleduje homosexuály. Bývaly doby, kdy je zavírali do vězení,“ dodal Christ.

2. Vyléčená anorektička z Moskvy

Čtyřiadvacetiletá Julie Bomko studuje na liberecké Technické univerzitě pedagogiku volného času. Má za sebou život na houpačce. Patřila mezi moskevskou smetánku i mezi české outsidery. Možná proto spadla do anorexie, chorobného odmítání jídla, které nezřídka končí smrtí. A cesta ven byla drsná.
„Matka pracovala jako letuška, nevlastní otec byl známý moskevský chirurg, akademik. Chodila jsem do skvělé školy, měla spoustu zájmů. Byla jsem jednička,“ začíná Bomko. Pak se rodiče rozhodli vystěhovat z Ruska.
Nastal první zlom. Dívka, premiantka, spadla do vesnické školy na Děčínsku, neuměla jazyk a stala se přivandrovalcem. „Rok a půl jsem neměla kamarády. Pak jsem zvládla dva roky za jeden a poskočila z páté do sedmé třídy. Začala jsem hrát divadlo. Dokonce hlavní roli. Byla jsem Sněhová královna. Zdálo se, že se zase vracejí staré časy,“ popisuje Bomko.
A přišel další pád. Smrt jejího vlastního otce v Rusku. Na motorce ho srazilo nákladní auto. „Rodiče to přede mnou tajili. Ptala jsem se, proč mi nepíše. Říkali, že je v cizině, že cestuje. Byl kameraman a natáčel pro BBC, takže pořád někde jezdil,“ líčí dívka. Pak ho chtěla slyšet a vidět. A pravda vyšla najevo. „Byl to šok. I když jsme spolu nežili, měli jsme dobré vztahy. Byl velká osobnost a moc pro mě znamenal,“ vysvětluje Bomko. Ztrátu chtěla přebít cvičením, toužila být ještě dokonalejší. Začala se pozorovat a vážit, odmítat jídlo a hádat se s rodiči.
„Mamka ráda vaří. Nutila mě jíst. Když jsem si přece vzala, trestala jsem se sportem – kolem, plaváním, během, posilováním,“ popisuje Bomko. Se svými 170 centimetry se dostala na čtyřicet kilo. „Pak jsem se přestala vážit. Jedla jsme už jen odtučněné jogurty,“ podotýká.
A přišly problémy. Studovala na střední polygrafické škole. Na praxi nebyla schopná stát u stroje. Nakonec ji otčím vzal do Moskvy ke známému, který se poruchami příjmu potravy zabývá. Bylo jí šestnáct. Znovu jsem se učila jíst a postupně se dostala na normální váhu. Tvrdí, že je z nemoci venku. „Dnes vidím, jak jsem mohla skončit. Stačí si v Googlu zadat anorexie a je to jasné, ale tenkrát jsem byla ke všem domluvám hluchá,“ dodává Bomko.

3. Židovkou z vlastní vůle

Vychovali ji jako ateistku. Vrátila se ale ke svým židovským kořenům. Osmatřicetiletá Lea Adamová je dnes tajemnicí liberecké Židovské obce. Obřadem „bat micva“ se zařadila mezi nábožensky dospělé členy i její dvanáctiletá dcera.
„Vybrala si to sama, ale přiznám, že jsem šťastná. Považuji to za splátku dluhu vůči svým prarodičům a rodičům,“ poznamenává Adamová. Až do svých pubertálních let nechápala poznámky matčiných příbuzných. „Hladili mě po vlasech a říkali, ty bys přežila, tebe by arizovali. Já nevěděla, o čem mluví,“ vypráví modrooká a blonďatá žena, která by mezi „čisté“ německé árijce lehce zapadla.
„Představa, že všichni Židé jsou tmavoocí, mají hnědé vlasy a skobu, je hloupost. V Izraeli je spousta lidí světlovlasých a pihovatých,“ poznamenala.
Po listopadu 1989 se židovství dostalo do módy, začaly vycházet knihy a zaujaly i tehdy šestnáctiletou Leu. I přes protesty své, původem židovské, matky, odjela po studiích do Jeruzaléma.
Hlídala děti za stravu a byt. Pak začala pracovat v restauraci. Šest dnů v týdnu, od rána do večera. Naučila se anglicky. „Hebrejsky jsem neuměla, ale odposlouchala melodii jazyka,“ míní Adamová. Od Izraelců si přece něco vzala. „Nebrat tragicky životní změny. Jsem vysokoškolačka, ale teď dělám servírku. A co? Příště to bude jinak. Lidé tam jsou velmi pružní a tolerantní,“ míní.
K víře se dostala v Jeruzalémě, i když na ni přestoupila, až v Česku. „Chodila jsem často ke Zdi nářků. Táhlo mě to tam. Místo má zvláštní energii, zažívala jsem věci, které se nedají popsat,“ poznamenala.
Po návratu pracovala v Židovském muzeu v Praze a začala chodit do tamní otevřené komunity ve Španělské synagoze.
„Dnes jsem přísnější než oni. Třeba ve zvycích a v jídle. Nejen, že nejím vepřové, ale nedám si ani slepici na paprice, abych nemíchala mléko s masem,“ říká.
V dotazníku ke sčítání židovskou víru přiznala jen sobě. Dceři ne. „Člověk nikdy neví. Hitler při posílání do plynu také vycházel ze sčítání lidu v roce 1922,“ uzavírá.

Akční farář

Obyčejně si lidé představují faráře jako upjatého staršího muže s kolárkem. Maroši Klačkovi je devětadvacet, za sebou má studia na mat-fyzu, hrátky mezi „zlatou“ bratislavskou mládeží, útěky k přírodě, nemoc, srážky s věřícími katolickými rodiči, studium na evangelické fakultě, práci v tvrdé americké auditorské firmě i život na vesnici na Frýdlantsku. Teď se chystá na Oxford.
„Řeči o tom, že farář se jen modlí, nerozumí srandě, je konzervativní a nechápe moderní dobu a že je homosexuál, jsou pitomost,“ tvrdí Klačko. A dokazuje to celým svým životem. Narodil se v Bratislavě v přísně katolické rodině, s tou se ale rozešel v sedmnácti. Začal chodit mezi protestanty. „Našel jsem tam spoustu inteligentních a čistých lidí i z řad slovenských osobností. Studoval jsem na matematicko-fyzikální fakultě, ale připadala mi moc jednoduchá. Tak jsem si řekl: Co je nejsložitější? Bůh. A zapsal se na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Na studia jsme si přivydělával. A dostal velkou školu. Nejdříve v knihovně jako uklízeč. „Dali mi klíče a já v noci studoval. Četl jsem klasiky, filozofy, Masaryka, Komenského, objevoval nový svět,“ vypráví farář. Pak nastoupil jako poslíček do jedné renomované americké auditorské firmy a zjistil, jak snadno se vydělávají statisíce. Ale i za jakou cenu. „Viděl jsem, co všechno dělají pro lidi a jak si je připoutávají. A kontrolují jim každou minutu života. A že to uměli. Na střeše budovy například zřídili hospodu, kde bylo pivo pro zaměstnance zdarma. Ti pak zůstávali i po práci. Vydělávali peníze a vztahy se měnily jen na soutěž kdo z koho. Nabízeli mi smlouvu, ale nevzal jsem to. Ujasnil jsem si jedno: tohle dělat nechci,“ popisuje Klačko.
Na misi na Frýdlantsku si jako farář uvědomil další věci. „Lidé neumějí vést dialog. Umějí jen plnit to, co jim někdo nařídí. A také to, že nemám žádnou kondičku. Každý osmdesátiletý děda mě strčil do kapsy. Moje akademické vzdělání, to, že mluvím hebrejsky, řecky a latinsky, mi u rytí trávníku bylo na houby,“ říká Klačko. A tak pracoval, docela těžce fyzicky i duševně, snažil se pomáhat lidem, umírajícím, pečovat o bezdomovce, až se z toho sesypal. „Také moje manželství bylo v ohrožení a tak jsme se vrátili do Bratislavy,“ popisuje. Pokračuje ve studiích a chystá se na čas do Oxfordu. „Do pohraničí bych se ale po studiích klidně vrátil. Kvůli byznysem nezkaženým lidem i přírodě,“ poznamenává.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video