K Mohamedovi jezdím už více než deset let. Přes náboženské i mnohé kulturní rozdíly jsme dobří přátelé. Mohamed pochází z berberské vesnice ve Vysokém Atlase, hluboko v srdci hor. Čas od času mi s vážnou tváří sdělí, že jsem jako jeho bratr.
Poprvé jsme v Maroku vyrazili do hor Atlasu s přáteli za turistikou. Záměrně jsme vynechali turistická místa a zamířili k masivu čtyřtisícovky M’Goun. Autobus nás z Marrakéše dopravil do okresního města Demnat, které leží v severním předhůří Vysokého Atlasu a je šance odtud stopnout nějakou dodávku, místními s nadsázkou přezdívanou berber-taxi, mířící hlouběji do hor.
Tato víceúčelová vozidla zásobují vysoko v horách položené vesnice, svážejí plodiny na trh, případně kozy, ovce nebo drůbež. Na Mohameda jsme narazili při pátrání po vhodném berber-taxi. Již tehdy provozoval ve svém vesnickém domě ubytování.
Berbera poznáš srdcem
Po cestě nám tajemným, spikleneckým hlasem osvětlil, že vstupujeme na kmenové území Berberů, původních nezkrotných obyvatel celé severní Afriky. Arabové sem přišli na konci 7. století poté, co se přehnali přes severní Afriku a Blízký východ ve jménu svého nového náboženství, islámu. Téměř všichni Berbeři na nové náboženství nakonec přestoupili a Arabové je ihned přijali jako své muslimské spoluvěrce.
Dnes se většina Maročanů hlásí jak ke svému arabskému, tak berberskému původu, s výjimkou nevelkého počtu obyvatel, kteří o sobě tvrdí, že jsou čistokrevní Arabové. V některých oblastech zase pro změnu přežívají skupiny čistokrevných Berberů, které stále hovoří svými starobylými jazyky. Nová marocká ústava z roku 2011 navíc uznala berberštinu za úřední jazyk, který se může uplatňovat ve skutečném životě a ve vzdělávání. Z členění marocké společnosti na Araby a Berbery jsme nebyli velmi moudří.
Mohamed nám to trochu přiblížil. „Během posledního tisíciletí, díky pohybu Berberů v rámci obchodních kontaktů i válečných výprav docházelo k míšení. Dnes je proto velmi nesnadné určit, zda lze považovat za Berbera původně Araba, který žije už druhou generaci s Berbery a přejal jejich jazyk i kulturu, nebo Berbera, který opustil hory, usadil se ve městě s převahou arabského obyvatelstva a přijal jejich způsob života i jazyk…“
Navíc, vlivem různých asimilací, se lze setkat s nejrozmanitějšími rysy ve vzhledu Berberů – od světlejších typů s téměř evropskou vizáží přes různorodě smíšené typy s více či méně tmavou barvou pleti a různě kombinující evropské, berberské, arabské i černošské rysy až po černochy.
Etnické hledisko se tedy ukazuje jako nevyhovující a jako určující faktor se uznává spíš právě jazyk a kultura. „Berbeři představují společnost, kterou spojuje jazyk a kultura, tedy určitý systém hodnot, uspořádání společnosti, způsob života, tradice… Poznáš ho prostě srdcem!“ pyšně odpověděl Mohamed.
Nedobytné oblasti
Do Mohamedovy vesnice Toufghine jedeme silničkou přes dvě vysoká sedla. První úsek je už dokonce vyasfaltovaný, zbytek tvoří více či méně rozbitá pista.
Signál mobilního telefonu končí zhruba tam, kde asfalt – konečně si můžeme užívat pocitu naprosté svobody. Do samotného Toufghinu je třeba přebrodit řeku a vyškrábat se do strmého kopce. Jako většina berberských vesnic v Atlasu i tahle stojí na strategickém, dobře hájitelném místě. Je to proto, aby mohla čelit útokům nájezdníků.
A že jich nebylo v historii málo. V dobách neúrody to byly sousední vesnice, v dobách velkých ambicí některého výjimečného kmenového náčelníka vojsko, v dobách kolonizací nejprve Arabové a později Francouzi. Nikomu se však nepřístupné horské polohy, případně marocké pouště, nepodařilo obsadit natrvalo.
Mohamed nám s hrdostí vypráví o legendární berberské královně Kahině, která pozastavila na nějaký čas arabský vývoj. Žena a velitelka? Na první pohled to nejde dohromady s tradiční patriarchální společností. Pravda ovšem je, že berberské ženy chodí většinou nezahalené a mají podstatně vyšší status než obyvatelky vesnic z planin a ze severu země.
Zastávají rozhodující část náročné práce – obdělávají pole, pečují o dobytek a kozy, nosí obrovské množství zásob a dřeva na podpal. Muži mají na starost „důležité“ úkoly, kterými se rozumí nákup a prodej zboží, večerní a noční zalévání úrody, orání, stavba domů a řemeslné práce.
Vysoký Atlas
V Mohamedově domácnosti si užíváme samozřejmé pohostinnosti – paní domu s dcerami připravily tradiční večeři. Zahajuje se sytou polévkou harira, následuje kuřecí tažin, nesmí chybět ovoce a vše spláchneme hojnou dávkou sladkého mátového čaje. Každý berberský dům počítá s početnou návštěvou.
Mohamedova domácnost je pokroková, po setmění se svítí asi dvě hodiny sporými žárovkami čerpajícími energii z baterie, nabíjené přes den fotovoltaickým článkem, umístěným na ploché hliněné střeše. Společné jídlo i komunikace probíhají v hostinském pokoji – sedí se na koberci a na noc se člověk jenom natáhne a přikryje dekou.
Krása přírody Vysokého Atlasu a nekonečné možnosti turistiky bez davů návštěvníků mne donutily k dalším a dalším návratům. Skalnaté i oblé vrcholky Atlasu se střídají s hlubokými údolími, vesnice ve svazích skoro splývají s okolím, protože jsou postaveny ze stejného materiálu jako skály okolo. Početná stáda ovcí a koz se nepasou jako u nás na šťavnatých loukách, ale musí se spokojit s jednotlivými trsy ostré trávy, která v zapadajícím slunci zlatavě září.
Skály formované erozí do bizarních tvarů, hýřící jasnými barvami, vyvažují nedostatek zeleně, na kterou jsme zvyklí z Evropy. Pod nohama jsou sem tam vidět drobné, spíš nenápadné kvítky prodírající se mezi kameny. V horách, okolo průzračně čistých potůčků, lze na jaře najít divoce rostoucí zakrslé narcisky a orchideje. Důmyslně propracovaný systém zavodňovacích kanálů vede vodu na pečlivě obdělávaná terasovitá políčka.
V údolích je krajina díky vodě v říčkách přece jen zelenější. Všude je vidět snaha o využití každého kousku úrodné půdy. Zídky z nasucho poskládaných kamenů, můstky z pokroucených dřev jsou sice dílem člověka, ale krajinu spíš zajímavě doplňují. Světle zelené mladé obilí lemované řádky modrých kosatců, v něm červené vlčí máky, tmavě zelené ořešáky, a nad tím vším bíle zasněžené čepice nejvyšších vrcholků jsou skutečnou pastvou pro oči.
Moderní život
Opakované jarní a podzimní návraty mi poskytly jedinečnou příležitost sledovat pomalé civilizační změny, které do hor plíživým krokem pronikají. Začaly se prodlužovat asfaltové silnice a stavět úplně nové mosty. Ti chytřejší z vesnice rychle vytušili příležitost a u nových silnic začali budovat krámky, restaurace, či rovnou nový dům. Po silnici totiž z jedné strany Atlasu na druhou začala proudit auta, náklaďáky a občas projede i nějaký cizinec.
Krátce po dokončení mostu začal marocký Telekom budovat na kopcích zesilovací věže pro mobilní telefony. Zesilovač u Toufghinu nejdříve fungoval na naftový generátor. Jeho provoz záležel na ochotě určeného vesničana vynášet každý den kanystr nafty na kopec. Večer ještě signál byl, ráno už ne.
Najednou začalo být vše jednoduché, v horách ztracená berberská vesnice se 40 procenty negramotných obyvatel se ocitla jakoby za mými humny. Příhradové sloupy vysokého napětí na sebe nenechaly dlouho čekat a vzápětí začaly vznikat přípojky do vesnic. Mnohé krásné scenerie našich túr jsou tak dnes obohaceny o sloupy a dráty, ale našli jsme nové stezky. Jsou dál a výš a ještě krásnější.
Ženy začaly vařit na plynových bombách, signál mobilního telefonu funguje nepřetržitě, baterie lze dobíjet ze zásuvky. Život Berberů se zjednodušil, obzvláště ženám, ale i nadále ubíhá ve stejných kolejích. Jít na pole a starat se o dobytek je třeba neustále. Ani ty společné družné večery se nezměnily – dlouhé klidné večeře, kdy je dost času spolu pohovořit, či slavnostnější večery s tradičními berberskými zpěvy, případně v době opravdu velkých svátků, s mešui a pozvanými berberskými profesionálními hudebníky a tancem.
Mešui je marocký výraz pro velmi tradiční a osobitou přípravu ovce v tlustostěnném vyhřívaném komíně, zděného hlínou nebo kamením. Činí se tak ke všem slavnostním příležitostem. Ovce musí pocházet z horských pastvin, kde se pase na voňavých keřících a bylinkách. Tahle vůně a chuť se koncentruje v mase, které pak nepotřebuje dalšího koření. Porcování masa je hotový obřad – sejdou se u něj všichni důležití muži z domu, a i když většina z nich se na porcování nepodílí, musejí být při něm viděni. Mužská ješitnost jde zkrátka napříč kulturami.
Berberská duše
Hodování na chutně upraveném skopovém je pouze začátek, zábava pokračuje berberskou muzikou a tancem. Není pravda, že by muži a ženy tancovali odděleně, u Berberů existují i párové kreace, dvojice se pouze nedrží. Z tance čiší živočišnost, dívky a ženy svůdným vlněním zadečků a boků dávají mužům najevo, že jsou nebo budou vhodnou partií. Atmosféra se pochopitelně odvíjí od profesionality hudebníků. Asi nejlepší jsou potulní šumaři, kteří se nechávají na zábavy najímat.
Mezi nástroji najdeme bubínky, dvoustrunné housličky a instrument vydávající zvuk jako banjo. Zábava se pravidelně protáhne dlouho do noci a končí společnou modlitbou. Jediný nápoj, který se v průběhu zábavy podává, je mátový čaj. Za Mohamedem a jeho rodinou se vždy rád vracím. Nyní už díky pokroku techniky v Maroku nemusím o svém příjezdu dávat vědět dlouho dopředu dopisem.
Mohamed teď vlastní telefon, takže si můžeme kdykoli zavolat. Při společných večeřích u Mohameda pak sedíme při světle žárovek, které se samy od sebe nezhasínají, a v jedné místnosti trůní velká plasmová obrazovka. Ta nás ale od společných večerů odtrhnout nedokázala. Můj vztah s Mohamedem za ta léta velmi vyzrál, cosi z jeho berberské duše se otisklo i do mé.
Reportáž: Syrské Kobaní za vítězství nad IS zaplatilo vysokou cenu
