Zlaté české ručičky. To je řemeslo v podání železnohorských mistrů | E15.cz

Zlaté české ručičky. To je řemeslo v podání železnohorských mistrů

Josef Kopecký

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Na Pardubicku žijí lidé, kteří vynikají svým kumštem. Umějí to s kovem, pery i chmelem.

Nenápadní, skromní a výjimeční. Zapomenutý kraj Železných hor spolehlivě funguje jako líheň skutečných fachmanů. V tom, co dělají, jsou opravdu dobří.

Stará fara v Turkovicích na Pardubicku svítí do dálky. Kamenný dům hlídají dva pštrosi a padlý železný anděl. Tady pracuje umělecký kovář Lukáš Kučera.

Na dvoře stojí výheň a pod ní hučí elektromotor. Uhlíky rozpalují kus železa na teplotu kolem 1600 stupňů Celsia. Kučera sebou najednou trhne, chytí rozžhavený špalík a několikrát s ním praští do kovadliny. „Budou to kořeny stromu, pak budu pokračovat dál nahoru. Vidím, co tam je, jen to z toho dostat,“ vysvětluje mladý kovář. Jeho díla vystavují galerie v Praze, ve Vídni i v Bruselu.

Řemeslo dělá patnáct let. V dílně mu visí ceny z kovářských soutěží v Německu, rok strávil u mistra v Itálii. „V Německu je kovařina na horší úrovni než tady, Itálie je na tom asi stejně jako my,“ říká pro srovnání.

Zábradlí i geometrická anomálie

Žhavé kořeny znovu letí z výhně na kovadlinu a potom pod lis. Starý stroj dokáže praštit silou čtyřiceti tun. „Kladivem by to asi šlo taky, ale místo tří dnů by mi to trvalo tři týdny,“ směje se Kučera.

Nevyrábí ale jen perličky pro galerie. Kove popisná čísla na domy, kliky nebo zábradlí. Co si kdo vzpomene. „Když lidi zavolají, tak to zkusím udělat vždycky. I když řeknu, že bych něco nedovedl, tak o tom třeba měsíc přemýšlím, než na to přijdu. Někdy to holt trvá o něco déle,“ povídá a ukazuje složitý propletenec železných prutů. Je to model geometrického prvku, který se vytrhl ze sítě rovnic a zákonů.

Nápad si nejdřív nakreslí. Pak hledá cestu, jak věc vyrobit. Pracuje se železem, mosazí i mědí. Snaží se kovy kombinovat a pořád zkouší něco nového. Vede nás ke stolu a ukazuje podivnou černou hroudu. „Koukněte, tohle je ostuda každého kováře. Když jsem na vás čekal, tak se mi podařilo spálit kus železa,“ říká a bere si do ruky flexu. Spáleninu několikrát přebrousí a vyndá ji ze svěráku. „No a vidíte, ono to vypadá docela zajímavě,“ upozorňuje na shluky drobných bublinek zachycené v kovu.

Tak jednoduché to ale přece jen není. S každým výrobkem si totiž pořádně vyhraje. „Spokojený nejsem asi nikdy. Když už si říkám, že to jen kazím, tak to musí z domu,“ směje se Kučera. Jeho dílna je skoro prázdná. Má vyprodáno.

V Bojanově, pár metrů od Chrudimky, je malá utajená galerie. Na zdi chodby si Ludmila Sadílková vytvořila vlastní krajkovaný svět. Nic podobného se v Česku najít nedá.

Stovky čar a čárek, složité linie a obrazce. Milimetrová přesnost a zvláštní energie. Tohle všechno se ukrývá v rámečcích pod sklem. Tohle je bojanovská krajka.

„Je to vlastně kreslená krajka, která vzniká spojením určitých obrazců. Vyloženě náhodná kresba,“ říká Sadílková. Svoje dílo by si mohla nechat patentovat. Pochází totiž výhradně z její hlavy.

Každý kus je originál. „Kopie nedělám“

„Nikdy jsem nic takového neviděla, musela jsem si na to přijít sama. Člověk musí být vnitřně spokojený a dává do toho hodně ze sebe,“ pokračuje a ukazuje mikrosvět z drobných pavučin.

Používá tvrdý tmavý papír a umělecká pera z Německa. Převládá stříbrná, zlatá, modrá a zelená. Když začne kreslit, je to zážitek. Ani na okamžik nezaváhá. Nepřemýšlí, kam vést ruku. Linky se kupí samy od sebe a obrazec je složitější a složitější.

„Každý tam vidí něco jiného. Aspoň na mě to působí uklidňujícím dojmem. Když se na to někdo podívá, chci, aby ho to také uklidnilo,“ vypráví Sadílková a na stole jí ožívají moře, květiny nebo tváře nejrůznějších postav.

Když na konci není spokojená, kresbu roztrhá. Často se to ale nestává. Nikdy také neudělá stejnou věc dvakrát. „Nic nevypadá stejně. Když někdo řekne, tohle je hezký, to bych chtěl taky, tak je to problém,“ usmívá se.

Ke krajce se dostala přes keramiku. Prý to v sobě měla odmalička, stačilo jen hledat. Naplno se jí věnuje necelý rok, ale už má za sebou dokonce výstavu v Praze. Další ji čeká letos.

Při pohledu na rozvlněný krajkovaný oceán člověk přestává myslet. Všechno je najednou jednodušší. „Stalo se mně na výstavě v Praze, že lidi u pár obrázků stáli a nechtěli odejít. A to mě těší nejvíc, protože proto to dělám,“ říká Sadílková.

Pivo mu nechutnalo, navařil si svoje

Jaroslavu Kutílkovi se splnil opravdový chlapský sen. Má vlastní pivovar. Na co jinde čekají roky, on zvládnul hned. Uvařil dobré pivo.

Malý pivovar funguje ve Žlebských Chvalovicích na Chrudimsku. Z Jaroslava Kutílka už jen po telefonu vyzařuje klid. „Přijeďte, kdy chcete. Já když jsem tady, tak nikam nespěchám,“ říká.

Téměř dvacet let provozuje vlastní palírnu. Před rokem a půl začal vařit i pivo. „Přestalo mně chutnat pivo z velkých pivovarů. Přestavěl jsem proto jeden prostor a dali jsme dohromady vlastní pivovar,“ popisuje začátky.

Sám sebe řadí mezi pivaře a o to víc si dává záležet. „Dělám pivo, které chutná hlavně nám. Náhodou začalo chutnat i ostatním, na konci roku jsme ani nestíhali pokrýt objednávku,“ říká pivovarník. Vyrábí světlá i tmavá kvasnicová piva o síle jedenáct až třináct stupňů. Výjimečně i speciály až do sedmnácti stupňů.

Loni zvládnul sto várek, což je pět set hektolitrů nefiltrovaného piva. Letos čeká ještě větší nápor. „Leden byl slabší, tak jsme jeli na dovolenou, teď už se to zase rozbíhá. Poptávka je vyšší než vloni touhle dobou. Vypadá to, že to půjde nahoru,“ odhaduje Kutílek. Zařídil si proto i dvakrát větší sklep.

Minipivovar se může pochlubit českým unikátem. V provozu je tady spádová varna, jediná v České republice. „Má scezovačku nahoře nad kotlem, umí všechno najednou. Potřebovali jsme ušetřit místo, tak jsme si udělali speciálníi varnu,“ vysvětluje Jaroslav Kutílek. Srdce pivovaru přitom pochází z výprodeje. „Varna jezdila po výstavách, nikdo ji nechtěl. Tak jsem ji koupil, předělali jsme ji k obrazu svému a ono to skutečně vaří,“ vypráví.

A zdá se, že zlepšovák funguje bezvadně. Polotmavá třináctka ze Železných hor totiž získala Zlatou pivní pečeť na prestižní soutěži v Táboře. „Určitě jsem měl radost, člověka to nakopne. Zvlášť když vaříte pivo rok, jsou tam chlapi, kteří to dělají léta,“ přemýšlí Jaroslav Kutílek.

Pro kvasnice si jezdí do Pardubic. „Mají je tady výborné a místní kvasnicové pivo je takový můj vzor,“ přiznává.

S vařením mu na začátku pomáhal sládek, ale pivo si ušil na míru sám. Radši má sladší druhy, a tím se řídí. Zas až taková věda to prý ale není. „Recept není žádná tajnost, je prostě vyčtený z knížek. A spočítaný tak, jak se to má dělat,“ říká pivovarník Kutílek.

Autor: Josef Kopecký

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video