Jako dítě se bavil architektonickými modely z časopisu ABC. Nyní architekt Petr Všetečka stojí za několika opravami významných budov ve Zlínském kraji.
Ve Zlíně se totiž pohybuje už dvacet let a zná ho stejně dobře jako svoje rodné město Brno. V poslední době do východomoravského města jezdí hlavně kvůli stavbě krajského kulturního centra, které nese název 14/15 Baťův institut.
Jaká je vaše role v tomto projektu?
Mojí úlohou je sledování kontinuity od zadání až po výsledek, tedy takzvaná supervize institutu, neboť jsem před architektonickou soutěží vypracoval zadání celku. Zaměřuji se na části, které jsme v projektu oponovali. Kromě toho naše kancelář dělá projekty výstavních expozic, které se uskuteční, až budou budovy stavebně připravené. Už nyní se ale připravují jednotlivé části. Natáčejí se filmy, tvoří texty a grafika ve spolupráci s muzeem a galerií.
Není stavba uspěchaná?
Není. Letos se bude otevírat jen první etapa institutu, která začala v září a trvá třináct měsíců. Řídit stavbu v relativně krátkém období je vždy výhodnější.
Když bychom to srovnali, jak dlouho trvala oprava 21. budovy?
Práce začaly v létě a trvaly šestnáct měsíců včetně vybavení nábytkem. Ale u jednadvacítky nebylo tolik statických zásahů. Platily ještě jiné normy a v budově je jiný provoz. Sloužila vždy administrativě. Na druhou stranu tam bylo hodně restaurování. Celé jedno patro, výtah s kanceláří šéfa firmy, konzervace omítek a obkladu fasády.
Za ta léta, co se ve Zlíně pohybujete, jste mohl prozkoumat všechny místní architektonické památky. Která z nich je podle vás vzácná, ale přitom opomíjená?
Myslím, že nedoceněná je 34. budova továrního areálu. Tedy bývalý centrální sklad obuvi. Ve své době to byla naprosto unikátní stavba a dodnes je jednou z dominant Zlína. Sklad vznikal ve třech etapách. Začalo se v roce 1947 a dokončený byl v polovině padesátých let. Autorem projektu je architekt Vladimír Kubečka. Je to mimořádný dům, včetně železobetonových skořepin u nákladních ramp. Výhodou 34. budovy je, že z celého továrního areálu má největší plochu. Může se tedy využít na cokoliv. Každopádně by si zasloužila, aby exteriér zůstal v autentické podobě.
Co říkáte na to, že soukromý vlastník chce zbourat 24., 25. a 26. budovu?
Kdybych měl rozhodovat, jestli bourat, nebo ne, tak bych musel nejdřív vidět, co má na jejich místě vzniknout. A to se nestalo. Bohužel už části těchto budov mizí. A ve městě chybí diskuse o jejich budoucnosti. Přitom se jedná o zásadní stavby, které se nacházejí v srdci nového městského centra. Trochu mi to připomíná, co předcházelo přestavbě brněnského Špalíčku, kam dosud spousta lidí ze zásady nechodí. Špalíček vznikl v devadesátých letech z přezíravosti místních politiků, kteří se nedovedli dohodnout s majiteli starých domů, co je důležité pro identitu města. Všichni jsme čekali na nějakou novou kvalitu, integrující i tu starou. Místo ní ale vznikla věc, kterou bude jednou město za drahé peníze bourat.
Rovněž v Kroměříži zastáváte roli supervizora, a to u projektu Národního centra zahradní kultury. O co v něm jde?
Národní památkový ústav jako správce kroměřížského zámku a zahrad a také Muzeum umění Olomouc vytvořily společný projekt Národního centra zahradní kultury. Vzniká tak nová značka, ve které se obě instituce prolínají. Díky projektu budou zájemci využívat sbírky, které se týkají zahradní kultury. Ty poslouží k jakémusi hlubšímu studiu, jak se chovat v historických zahradách, jak o ně pečovat. Za tímto účelem se Květná i Podzámecká zahrada postupně stanou vzorovými parky.
Jakou úlohu nese vaše kancelář Transat architekti?
Naše kancelář připravila zadání, které určilo, kam které aktivity a stavby rozmístit, aby národní centrum mohlo fungovat. Doplňovaly se zejména historické části zahrad, které zanikly, například celá severovýchodní čtvrtina Květné zahrady. Navíc v Květné zahradě bude toto zahradnické zázemí veřejně přístupné, aby lidé viděli, jak funguje péče o zahradu. Původní záměr celkové jednorázové obnovy obou zahrad by přesáhl miliardu korun, vybrali jsme tedy nejdůležitější části, aby se vešly do dotace z integrovaného operačního programu, což je něco přes 330 milionů korun. Nezbylo například na obnovu vyhořelého skleníku v Podzámecké zahradě, na jehož místě je teď zvěřinec.
Jaké prvky tedy v zahradě obnovíte?
Například zcela zaniklou Holandskou a Pomerančovou zahradu, která se nachází vpravo od vstupních skleníků. Dnes je tam jen prázdný lán. Tato zahrada se bude vytvářet podle dobových rytin. Na levé straně od vstupu je zahradnictví, které pokračuje k Ptáčnici. I této zchátralé voliéře vrátíme původní podobu, včetně velkého bazénu. Dnes v zahradě chybí i takzvaný Králičí kopeček. Ten vznikne znovu, především pro děti. Ty tu budou pozorovat živá zvířata. Obnovíme také Pstruží rybníčky ve velkých travnatých plochách a stříhané zelené stěny. Bludiště zůstanou, tato část je nejméně poškozená. Uskutečnění celého projektu bude trvat asi čtyři roky.
Měli jste k dispozici staré plány Květné zahrady?
U zaniklých částí jsme vycházeli z rytin z konce sedmnáctého století. Ty se porovnávaly s archeologickými nálezy. Například u Králičího kopečku jsou krásné nálezy základů včetně zděného jádra. Archeologové odkryli i původní kamenné Pstruží rybníky s jílovou izolací, které bychom rádi zachovali.
Co vás čeká, až se zmíněnými projekty skončíte?
Toto jsou opravdu velké projekty. My si z nich ale vybíráme spíš tu koncepční část a projekční práce pak už přenecháváme jiným, kteří vzejdou z veřejných soutěží. Ve Zlíně to je ateliér ADNS, v Kroměříži ateliér DRNH. Na velké projekty totiž svojí kapacitou zaměření nejsme. V Brně projektujeme nové vily v Masarykově čtvrti a vloni jsme dokončili obnovu Jurkovičovy vily pro Moravskou galerii v Brně. To je přesně formát, který nám vyhovuje. Vše muselo být atypické, hodně jsme restaurovali.
Vy se rád vracíte k historickým stavbám. Proč?
Myslím, že mě silně poznamenal duch první republiky. Můj praděda i děda byli stavitelé secesních, kubistických i funkcionalistických domů slavných architektů. Po znárodnění s některými z nich děda sdílel vězení. Ten masarykovský esprit i architekturu jsem poznal díky němu. Druhý děda byl soudce, bohužel nepřežil spojenecký nálet na konci války. Babička pak nechala postavit u řeky Oslavy dřevěný letní dům, kde jsme částečně vyrůstali. I tam byla atmosféra jiná než všude kolem. A přes mého kolegu Roberta Václavíka máme vztah k sokolskému hnutí. Ale abych to trochu odlehčil, tak jako dítě jsem se bavil architektonickými modely z ABC. Jejich autorem byl královéhradecký architekt Richard Vyškovský a jeho modely byly naprosto dokonalé. Vždy jsem poznal model, který navrhl někdo jiný. Ten totiž neseděl. Možná se to dá brát jako jakási dětská intuice stavitelské přesnosti.
Jak se váš vztah k architektuře vyvíjel dál?
Po dokončení školy počátkem devadesátých let, kdy byla společenská situace dost nepřehledná, jsem zvažoval, jestli se vůbec mám vystudovaným oborem, tedy architekturou, živit. Dokonce jsem zkoušel jít dělat průvodčího ve vlacích, ale nevzali mě, protože jsem měl vysokoškolský titul. A tehdy jsem náhodou šel kolem památkového ústavu, kde zrovna někoho hledali. A hned mě poslali do Zlína, kam nechtěl nikdo jezdit, protože se to tehdy zdálo daleko. A ochrana moderní architektury byla pro historiky něco neuchopitelného. Zůstal jsem tam necelé dva roky. Kancelář Transat architekti vznikla v roce 1997 díky mé kritičnosti k tomu, jak se v devadesátých letech projektovalo. Nezbývalo než to zkusit jinak.
Potřebuje architekt nějaký talent?
Myslím, že nevystačí s jedním druhem nadání. Velmi důležité je umět naslouchat a přitom se nepodbízet.
KDO JE PETR VŠETEČKA?
* Založil architektonickou kancelář Transat architekti.
* Dohlížel na restaurování cenných částí budovy 21.
* Zorganizoval architektonickou soutěž na přeměnu továrních budov číslo 14 a 15 na krajské kulturní a vzdělávací centrum.
* Podílí se na obnově Květné zahrady v Kroměříži.
* Jeho kancelář projektovala obnovu lednického Minaretu, Jurkovičovy vily v Brně, úpravu a expozici Národního památníku na Vítkově, ve Zlíně obnovu Malotovy vily na Lazech.
