Z vlakového nádraží, budovy pošty, magistrátu a dalších čtyř míst ve Zlíně se 14. října staly zóny experimentu. Redaktoři týdeníku Sedmička v nich „ztratili” peněženky s několika drobnými, slevovými kupony, vizitkami, neplatnými platebními kartami a hlavně – kontaktními údaji. Z kapsy jim naoko vypadly od půl desáté do dvanácti hodin dopoledne. Pak už jen čekali, kolik je ve Zlíně poctivých lidí.
Test prokázal, že na tom Zlíňané nejsou špatně. Tři lidé totiž ještě tentýž den na telefonní kontakt zavolali. „Našel jsem na lavičce před krajským úřadem peněženku a uvnitř bylo toto telefonní číslo. Neztratil jste ji náhodou?“ ozvalo se v telefonu asi dvacet minut po „ztrátě“.
Poté, co se třicetiletý Jaroslav Kovář dozvěděl, že se jedná o test, sám o sobě zapochyboval. „Přiznám se, že kdyby tam bylo třeba dvacet tisíc, tak nevím, jestli bych zavolal tak rychle. Nebo jestli bych zavolal vůbec. Ale asi ano,“ poznamenal Kovář.
Jen o několik minut později se ozval další poctivý nálezce. Ludmila Černá našla peněženku poblíž vchodu do kostela. „Byla jsem tam na procházce s kočárkem. Původně jsem peněženku chtěla donést na radnici, ale pak jsem uvnitř našla číslo mobilu, tak jsem zavolala,“ řekla Černá.
Jako další místo si redaktoři vybrali zlínskou poštu, kde peněženku nechali u jedné z přepážek. Ještě než redaktor poštu opustil, u dveří jej dostihla starší paní. „Zapomněl jste peněženku, pane,“ volala Karla Mikušová přes vstupní poštovní halu.
Jako čtvrtá a poslední peněženka ze sedmi se vrátila ta, kterou redaktoři nechali na magistrátu, a to na židli před jednou z kanceláří v přízemí. „Našel jsem peněženku, ve které bylo vaše číslo. Ale peníze v ní nebyly, opravdu jen pár drobných,“ dušoval se Radek Hromada. Když jej redaktor uklidnil, že byla peněženka skutečně prázdná, oddechl si. „Nechtěl jsem vypadat jako zloděj,“ vysvětlil Hromada.
O dalších třech peněženkách dosud redakce nedostala žádné zprávy. Zřejmě navždy zmizely ty, které zůstaly v hale městských lázní, na lavičce peronu vlakového nádraží a u dveří supermarketu Lidl. Žádnou z nich zatím nikdo nedonesl na policii ani na magistrát. „V posledních dnech tady nikdo peněženku nenechal. Ve schránce důvěry bývají spíše občanské průkazy a další drobnosti,“ uvedla policejní mluvčí Jana Bartíková.
Podobně reagovali pracovníci magistrátu na oddělení ztrát a nálezů, kam nálezce přinesl peněženku naposledy ještě před začátkem testu. „Obvykle lidé nosí peněženky prázdné, ale někdy jsou v nich doklady,“ poznamenala mluvčí radnice Marie Masaříková.
Fakt, že lidé nevrátili tři peněženky, ještě nemusí podle podle psychologa Radima Stejskala znamenat, že jsou jejich nálezci nepoctiví. „Roli mohlo sehrát to, že v nich nebyly žádné peníze. Lidé tak neřešili v podstatě žádné vnitřní morální dilema, že někoho okradli. Myslím, že jen neměli čas nebo chuť to řešit, prázdné peněženky prostě vyhodili, protože věděli, že tím nikomu žádnou výraznou újmu a ztrátu nezpůsobí,“ konstatoval Stejskal.
Kdokoli si ale myslí, že za nevrácení peněženky nehrozí žádný trest, je na omylu. „Pokud si člověk nechá nalezenou věc v hodnotě nad pět tisíc korun, hrozí mu až rok vězení. U předmětů do pěti tisíc korun jde o přestupek a takový člověk může dostat pokutu,“ upozornila policejní mluvčí Bartíková. S nepoctivými nálezci má i ona osobní zkušenost. „Při výběru z bankomatu jsem vzala kartu a na peníze zapomněla. Samozřejmě tam za dvě minuty, než jsem se vrátila, už nebyly,“ vzpomíná mluvčí.
Přestože dostávají nepoctivci tresty podle toho, kolik peněz ve ztracené nebo ukradené peněžence bylo, u platebních karet je to jinak. „Když někdo zatají, že našel platební kartu jde o trestný čin automaticky a za to hrozí až dvouletý trest,“ vysvětlila Bartíková.
Ve Zlíně přitom lidé mohou peněženky i jiné nalezené věci odevzdat anonymně. Na policejní stanici, magistrátu a na náměstí T. G. M. jsou totiž speciální schránky, kde mohou nálezy nechat, aniž by přišli do kontaktu s policisty, úředníky nebo původními majiteli.
