Jaké bylo přijetí na Berlinale?
Tomáš Weinreb: Náš francouzský koproducent tvrdí, že příliš mnoho lidí z první projekce neodešlo, což se jinak na zahájení stává. Publikum je tu prý přísné. První diskuze byla složitější, na druhé padaly zajímavější otázky. Ale myslím, že vše ještě vstřebáváme a dojde nám to postupně. Být pozván na Berlinale je velká čest.
Zaujal vás nějaký z dotazů publika?
Petr Kazda: Mně přišla zajímavá otázka, proč se film odehrává v době komunismu, když má současné téma. To člověka potěší.
Tomáš Weinreb: Do současnosti jsme ale nikdy Olžin příběh převádět nechtěli. To by z něj zbyla jen situace, která by nesouvisela s jejím činem, tak jak se stal.
Co říkáte na ohlasy zahraničních novinářů?
Tomáš Weinreb: Některé recenze naznačovaly, že jsme se chtěli zalíbit festivalu lesbickými scénami. Což nás mrzí, protože to tak není. Sexuální podtext příběhu nám připadá přirozený, nesnažili jsme se ho akcentovat. Olga prostě měla vztahy s ženami a chovala se v nich podle všeho divoce. Byla schopná sbalit holku. Problém měla s nalezením dlouhodobějšího vztahu. A také s orgasmem. Při rozhovorech s psychiatry ovšem v jedné větě tvrdila, že je plachá a málo sexuální, a v druhé, že měla deset sexuálních partnerů během dvou týdnů. To jsme se všechno snažili do filmu dostat.
Je váš snímek stoprocentně věrný skutečnosti?
Tomáš Weinreb: Vycházeli jsme z faktů, ale nedali jsme tam všechno. Třeba scény ze školy. Olga byla v psychiatrické léčebně v Opařanech dvakrát, ve filmu je tam jednou. Taky neukazujeme, že se pokusila podpálit rodinnou chalupu. Měli jsme pocit, že by to moc osočovalo její rodinu, navíc sama Olga říkala, že tento incident pro ni neměl velký význam.
Petr Kazda: Materiálu byla spousta, museli jsme vybrat scény, abychom z nich mohli složit příběh, který jsme chtěli vyprávět. Něco jsme i dopsali, třeba dialog Olgy s jejím obhájcem je fabulace. A zároveň náš komentář, jak vidíme její příběh, že se zlo nedá vyřešit dalším zlem.
Jak jste stavěli formu a vzhled filmu? Působí, jako by vycházel hodně ze samotné Olgy, i její svět je černobílý, mrazivý, odcizený.
Tomáš Weinreb: To bylo snadné, od počátku jsme cítili, jak by její příběh měl vypadat, ani jsme o tom nějak extrémně nepřemýšleli. Film může z hlediska struktury působit trochu nevyváženě, protože na začátku Olga hodně mlčí, na konci pak zazní hodně jejích slov. Ale to byl záměr.
Olgu hraje polská herečka Michalina Olszanska, kterou jste museli nadabovat.
Tomáš Weinreb: Věděli jsme, že s postsynchrony to může být složité, ale dali jsme si s nimi hodně práce a jsme spokojení. Michalina je chytrá herečka, rychle pochopila náš záměr. Snažili jsme se, aby její napětí zůstalo uvnitř, aby dávala emoce vnějškově co nejméně najevo. Minimalismus projevu nám je blízký. Ale je třeba, aby stále něco vyjadřoval.
Svůj celovečerní debut jste připravovali léta. Jak se vám tak dlouho žilo s takovou složitou, hořkou postavou, jako je Olga Hepnarová?
Petr Kazda: Moc jednoduše ne. Ani reakce lidí typu „Proč se vůbec zabýváte tímhle tématem“ není příjemná. Zato dost častá, hlavně z české strany.
Tomáš Weinreb: Já z toho měl i noční můru, ze začátku. Zlepšilo se to, když jsem se setkal s Miroslavem Davidem, který Olgu znal, v našem filmu ho hraje Martin Pechlát. Když jsem s ním toto téma řešili, moje pocity úzkosti z toho, že o Olze točíme, zmizely.
