Zločin a trest v socialismu. Případy, na které nejde zapomenout | E15.cz

Zločin a trest v socialismu. Případy, na které nejde zapomenout

Share on Facebook Messenger
Před revolucí bylo méně zločinců. Režim trestal příživnictví a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

Některé zločiny z období normalizace zarážely svou brutalitou a dříve narozeným Pražanům jen tak nevymizí z paměti.

Olze Hepnarové, dceři zubní lékařky a bankovního úředníka, sudičky nadělily hezkou tvář i inteligenci. Přesto ve svých dvaadvaceti letech 10. července roku 1973 najela nákladním autem v tehdejší holešovické třídě Obránců míru na tramvajový ostrůvek s cílem usmrtit co nejvíce lidí.

„Ježíšmarjá děvče, vám asi selhaly brzdy,“ vyděšeně zaúpěl mladičký policista, který jako první dorazil k místu zkázy. Bilance promyšlené havárie byla hrozivá. Osm mrtvých a jedenáct těžce zraněných.
Brzdy měl automobil v naprostém pořádku. Hepnarová ten den svůj úmysl oznámila v dopise redakcím Svobodného slova a Mladého světa.

„Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně někde v Praze 7. Budu souzena a potrestána,“ napsala Hepnarová. Při výslechu pak uvedla, že se chtěla pomstít celé společnosti, včetně své rodiny, neboť se k ní všichni chovali nepřátelsky.

Na smrt ji museli dovléct

Verdikt byl jednoznačný, trest smrti na oprátce. Dusivou atmosféru v soudní síni zakusil také nyní osmašedesátiletý emeritní policejní rada Miloslav Dočekal.

„Byla to krásná holka, a když přivřu oči, úplně ji vidím. Nechyběla jí ani inteligence. Doma měla obrovskou knihovnu. U soudu se chvílemi obracely role, dokonce i prokurátor se bránil uvěřit. Skoro ji navigoval – no, vy jste to snad ani nechtěla udělat, že? Jenže ta slečna byla jako led, jen ten svůj konec nezvládla. Před popravou oběšením propadla šílenému strachu a museli ji na smrt dovléct násilím,“ říká bývalý policista Dočekal.

Matka Hepnarové neuspěla se žádostí o milost a kat vykonal rozsudek 12. března roku 1975 v pankrácké věznici. Hepnarová byla poslední popravenou ženou v Československu. V červenci roku 1990 prezident Václav Havel v parlamentu prosadil zrušení trestu smrti. O rok později včlenili zákonodárci do ústavy jeho zákaz.

Spartakiádní vrah

Cvičenky, které se na jaře roku 1985 měly účastnit nácviku na spartakiádu, se ještě dnes chvějí hrůzou při vzpomínce na šíleného vraha, který tou dobou děsil hlavní město.

Jiří Straka byl nenápadný šestnáctiletý mladík s nadprůměrnou inteligencí, ale s absencí citu a jakékoliv lítosti nad obětmi. Od února do května 1985 napadl celkem jedenáct žen. Tři útok hornického učně nepřežily, další alespoň surově znásilnil.

Vybíral si nejčastěji temná zákoutí v Praze 4 či v Hloubětíně. Po posledním útoku v Dejvicích ho policisté konečně zadrželi. Při výslechu své činy podrobně a ochotně popsal. Znalci u takzvaného spartakiádního vraha zjistili sexuální deviaci se sklonem k sadismu až nekrosadismu.

Jako mladistvý dostal Straka nejvyšší možný trest, deset let žaláře.

Ze Straky je nyní Novák

„Ve věznici se vyučil pekařem, podrobil se kastraci, křtu a začal se zajímat o evangelickou víru. V květnu roku 1994 díky Havlově amnestii o rok dříve opustil vězení a začal se léčit na uzavřeném sexuologickém oddělení v Bohnicích,“ říká historik kriminalistiky a autor internetového muzea zločinu Miloslav Jedlička.

Straku podle něj v roce 2004 z psychiatrické léčebny propustili. Dal si změnit jméno na Novák. Jeho poslední stopa vede do jedné malé obce na Frýdecko-Místecku. Údajně tam žije na zemědělské usedlosti u bratra své čtyřiačtyřicetileté přítelkyně, s níž se seznámil v léčebně. Do tohoto zařízení stále dochází na kontroly.

S jistou nostalgií vzpomínají policisté na noční život v předrevoluční Praze. Do vyhlášeného „pajzlu“ Pět Pé na Václavském náměstí rád zabloudil i Miloslav Dočekal, který odsloužil u policie sedmatřicet let „v první lajně“. Mezi typické zločiny patřilo rozkrádání socialistického majetku. Režim trestal i příživnictví.

Vichřici by šel na pohřeb

S tímto paragrafem si ale prostitutky hravě poradily. „Jednoduše si našly nějaké uklízení, dostaly razítko do občanky a na ten úklid si pak najmuly nějakou babku. Velikou touhou těch holek bylo chytit nějakého cizince a vdát se ven. Jedno, jestli to byl Vepř, jak se říkalo Němcům, Ičko, tedy Ital, nebo Jéčko – Japonec. A bývaly to pak nejlepší manželky. Vím to, protože se s některou občas sejdu. V Praze se objeví napucovaná dáma v kloboučku z Německa a jenom já znám její minulost,“ tvrdí emeritní policejní rada Dočekal.

Lehké ženy se členily do několika kategorií, od těch luxusních, co chodívaly do Lucerna baru nebo Jalta baru – údajně si takhle přivydělávaly například fešné zdravotní sestřičky – až po ty pouliční v Perlovce.

K těm neměla daleko Věrka zvaná Vichřice, která byla maskotem podniku Pět Pé. Ošklivá, bezzubá, hubeňoučká, ale s nebývale dobrým srdcem.

„Vichřice už je asi tři roky nebožka. Kdybych se o její smrti včas dozvěděl, šel bych jí na pohřeb,“ říká Dočekal.

Špatně fingovaná vražda

Na začátku roku 1987 našli policisté v Botiči v Praze 10 mrtvou ženu středních let. Polonahou a s roztrhanými kalhotkami. Zničený manžel tvrdil, že šla o Silvestru vyvenčit psa a už se nevrátila. Ztropil v domě žárlivou scénu a na Nový rok ohlásil, že ženu pohřešuje.

Pro Josefa Lottese z oddělení vražd to byl první případ, a tak se do něj pořádně zakousl.

„Po několika rozhovorech mi byl ten manžel podezřelý. Použil jsem proto i detektor lži, což byla tenkrát novinka. Udělal jsem to kvůli svému svědomí, přestože u soudu by tenhle důkaz neobstál. Vyšlo najevo, že lže, a nakonec se i přiznal. Manželku uškrtil ze žárlivosti, tělo naložil do krabice od televize a u Botiče fingoval sexuální zločin. Bylo mi podezřelé už to, jak divně roztrhal ty kalhotky,“ vzpomíná Lottes, který nyní šéfuje pražské mordpartě.

V tašce vezl celá játra

A jak se od revoluce změnila práce oddělení vražd? Nejtěžších zločinů je v Praze jednou tolik, tehdy to bývalo mezi sedmnácti a dvaceti. Přibyly nájemné vraždy a objasňování je těžší, neboť v bezmála polovině vražd figurují cizinci. Zato mají kriminalisté účinné pomocníky ve vědě a technice.

„Třeba genetika je fantastická věc. Začali s ní v Bratislavě koncem osmdesátých let. Vzpomínám si, jak jsem tam vezl v mrazicí tašce játra. Tehdy ještě nikdo nevěděl, jak se odebírají vzorky DNA. Tak jsem pro jistotu vzal celý orgán,“ říká Lottes.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.