Bylo to šťastné setkání. Člen olomoucké katedry hudební výchovy Vít Zouhar vůbec poprvé spolupracoval s režisérem Janem Antonínem Pitínským – a hned z toho byla Cena Alfréda Radoka. Za hudbu k inscenaci Radúz a Mahulena.
Jak došlo k vaší spolupráci s Pitínským? Jana Pitínského jsem znal ještě z dob jeho inscenací v brněnském Ochotnickém kroužku. Už v té době jsme měli spoustu společných známých, ale nikdy jsme se nesetkali. To se změnilo, když od jednoho ze svých přátel dostal nahrávku mé opery Coronide. Když pak začal pro Národní divadlo v Praze připravovat Radúze a Mahulenu, byla to právě Coronide, která rozhodla o naší spolupráci.
Lákala vás více spolupráce s Pitínským nebo to, že ke klasickému textu zkomponujete novou hudbu? Obojí. Ta nabídka byla totiž velmi velkorysá. Navíc režisér chtěl zdůraznit Zeyerův text a nabídnout příběh, který se stejně tak může odehrávat před sto lety jako za sto let. Tuto koncepci podpořil umělecký šéf činohry Michal Dočekal. Od začátku odolával anonymům, které vyjadřovaly pohoršení nad tím, jak si můžeme dovolit pohrdat Josefem Sukem, protože bez jeho úžasné hudby byla doposud v Praze tato inscenace nemyslitelná.
Jak obtížné bylo skloubit přípravu inscenace s pedagogickými povinnostmi? Jsem vděčný vedoucímu katedry Jiřímu Luskovi. Také díky jeho velkorysosti jsem mohl projekt uskutečnit. Nějaký čas jsem žil jakoby opačně, bydlel jsem v Praze a dojížděl do Olomouce. Určitá část mé kompozice vznikla cestou v Pendolinu.
Co pro vás prestižní ocenění znamená? Potvrdilo se tím, že cesta, po které jsem s režisérem šel, byla správná. Cena Alfréda Radoka je klíčové ocenění, z hlediska divadelní hudby u nás není nic významnějšího. O to víc mě těší, že jsem ji letos získal.
