V normálních rodinách se příbuzní přetahují o pole či o chalupu. U nás byly předmětem největšího dědického skandálu sebrané spisy Puškina, Gogola, Tolstého, Turgeněva a Dostojevského. A když mi bylo dvacet, v Amsterdamu mi jedna Holanďanka darovala Kunderův román Život je jinde s jmenováním „Anastázii, té největší idealistce na světě“. Chtěla jsem jí ho vrátit, protože pašovat Kunderu do socialistického Československa bylo ilegální a v případě začínající reportérky v Mladém světě sebevražedné. Zároveň jsem ale toužila mít svého vlastního Kunderu a pak: těžko připravovat o iluze člověka, který vás má za největší idealistku.
Když do našeho vagonu přišli ozbrojení pohraničníci a jejich vyceněný vlčák zlověstně zavrčel, mladý Angličan vedle mě vypadal, že hrůzou omdlí. Nevěděl, že na něj hrubí ochránci mé ostnatým drátem obehnané vlasti nemůžou. Mně bylo zle, protože jsem právě o vlásek unikla poprvé. Pohraničníci vysypali koš s odpadky a prohlédli každý kousek šlupky. Původně jsem tam chtěla román schovat, ale bylo by mi bývalo líto, kdyby se umastil. Nařídili mi, abych vysypala na zem věci z krosny nad hlavou. To byl konec. Román byl v čelní kapse. Na poslední chvíli jsem zaváhala a pak sáhla vedle – po Angličanově uváleném báglu. Začala jsem ho pomalu vyprazdňovat. Nechápal, co se děje, pozoroval své špinavé prádloa střídavě rudnul a popelavěl. Kromě spodků v něm nic závadného neměl, uniformovaní pobudové odtáhli a zakázaného Kunderu si pak v redakci „půjčil“ jeden z mých kolegů.
Není divu, že moje generace je velmi nervózní z vidiny možné existence bez hmatatelných, papírových knih. Knihy jsou nosným obloukem naší poetické paměti. Za vše, co je v nás zlého, vděčíme knihám. Vezměme si třeba šestnáctiletého Tolstého. Co si odnesl ze zapálené a vytrvalé četby Jeana Jacquese Rousseaua? Že musí okamžitě zjednodušit svůj život. Přestal nosit ponožky a nechal si vyrobit odpudivý hacafrak, který si nemusel sundávat ani na noc. Tolik k romantickým představám, že odpojíte puberťáka od počítače, dotlačíte ho ke čtení francouzských filozofů a život pod jednou střechou bude snesitelný.
„Čím víc klikáme, tím víc příležitostí dáváme Googlu k tomu, aby si o nás sbíral informace a krmil nás cílenou reklamou. Soustředěné čtení je to poslední, co od nás potřebuje,“ píše autor článku Is Google making us stupid?
V roce 2001 se na dražbě v Sotheby cena za útlou knížku obskurních básní po zásluze neúspěšného autora Christophera Larkspvra (ano, trval na Larkspvr) vyšplhala na závratných 14 300 liber. Byl to výtisk, který poslal Martinu Amisovi s radou, ať zkusí poezii, třeba mu půjde o něco líp než próza. Rezolutně odmítnut celou řádkou vydavatelů (včetně Leonarda, drahého manžela Virginie Woolfové), Larkspvr se začal vydávat sám. Jako první a vlastnoručně poslední v roce 1928 vysázel Two Pomes Jamese Joyce. Klasik mu za to v Paříži, na záchodku restaurace hotelu L‘Odeon, rozbil do krve nos. Larkspvr byl břídil nejenom co se poezie a autorských práv týče. Hned na první knize se místo The Saint Ronan, názvu jeho vydavatelství, objevilo The Saint Onan. Ale jeho neogoticky fantazijní, stylisticky zmaštěné, tematicky erotické veršíky zajímají dodnes celou řadu oddaných bibliofilů. Peníze, které Larkspvr zdědil, totiž ukládal do výjimečně krásného papíru, ručního tisku těch nejnoblesnějších písem, mramorovaných předsádek a kožených hřbetů, které pak zdobily jeho formálně dokonalé knihy. V roce 1964 benediktinské mnišky souhlasily s tím, že na jejich vlastním knihtisku vysázejí jednu z Larkspvrových sbírek. Ale skládání ocelových písmenek do erotických řádků přivedlo mladičkou jeptišku Stellu do stavu extáze, vnutila se postaršímu veršotepci a hněv matky představené ukončil slibně se rozbíhající spolupráci.
Larksprvr a jeho dobrodružství jsou pouze namátkovým příkladem excentricity lidí, kterým ve 20. století uhranuly knihy. Sbírání informací pro článek o knihách ve 21. století mě přivedlo k Simonu Lawrencovi. Před třiceti lety, coby studentík, viděl knihtiskaře, jak se namáhá u ručního lisu Albion z roku 1853. Teď vlastní stejný, a jak tvrdí Paul Johnson, vydává na nich ty nejkvalitnější knihy, jaké se dnes v Anglii tisknou. Kniha Ravillious at War, kterou v roce 2009 vyprodal 355 liber za kus, se už o dva roky později nedala sehnat za míň než 650 liber. Zadala jsem finančnímu poradci v City, ať mi najde úspěšnější investiční zhodnocení – zatím se neozval. Fleece Press, uklizená na yorskshirském venkově, je firma jednoho jediného muže. Klenoty, jež Simon vlastnoručně v malé stodole edituje, sází, tiskne, a dokonce i balí a nosí na poštu, jsou vyhledávané umělecké artefakty. „Ano, Simon Lawrence,“ řekl jen, když jsem vytočila číslo Fleece Press. Bezmocně jsem zalapala po dechu. Gorbačov mě nerozhodil, Brodskij mě nerozhodil. Ale muž, který v roce 2011 vlastnoručně sází a tiskne knížky? I Horáčkovi by se zamlžily brýle.
řada padělků. A na jejich přesvědčivost výjimečně doplatí i erudovaní antikváři
Virtuální Gutenbergové
Na téma knihy a knižní trh nejsou od roku 2010 schopni odlehčeného tónu ani notoricky pozitivní analytici Economistu. Je to příliš osobní téma s příliš povědomým – neslavným koncem. Jakmile do hry vstoupí technologické společnosti jako Google, Amazon a Apple, tak klasická odvětví – bez ohledu na to, jak jsou úspěšná a respektovaná – rychle ztrácejí šanci na přežití. Noviny a časopisy se díky finančně nedomyšlenému přechodu na internet svíjejí ve smrtelných křečích svého pošetilého kamikadze. Hudebnímu průmyslu, jenž se nikdy nevzpamatoval ze ztrát způsobených internetovým pirátstvím, poslední hřebíky do rakve zatlouká Apple levnými iTunes. Od roku 2010 se ostří gilotiny zvedlo nad osudem knižních vydavatelství. A s tím i nad osudem knih, nad psaným příběhem křesťanství, západní civilizace.
První čísla o prodeji elektronických knih ukázala, že technologické společnosti typu Googlu a Applu mají našlápnuto k ovlivňování mas, o kterém se bolševikům nemohlo ani zdát. Potvrzuje se znovu to, s čím poprvé přišel kanadský mediální teoretik Marshal McLuhan: Média nejsou jenom pasivní nosiče. Média přímo ovlivňují to, co šíří. Fascinující provázanost,
kterou umožňuje internet a nejnovější elektronické čtečky, přináší totální proměnu starověkého procesu čtení. Alenka v říši divů se vám na stránce zvětší a zmenší, tak jak se bude vyvíjet její příběh, ilustrace budou prostorové. A budete- li potřebovat vysvětlení na stránce knížky, už žádné lopotné listování indexem. Jediným kliknutím se vám ho dostane z internetu bez toho, že byste museli čtení přerušit. Ale. Podobně jako na vašich oblíbených internetových stránkách s iritující spolehlivostí vyskakují stále inovované reklamy, teď – poprvé v historii čtení – se budou objevovat i při čtení knihy. A s nimi nejrůznější „zajímavosti“ a odkazy. Klik, klik, klik.
Pionýři a pionýrky
Prostřednictvím elektronických čteček typu Kindle a iPad – skoro přes noc – došlo k zásadnímu přesunu zájmu čtenářů. Ekonomickou krizí vysílení Američané přecházejí z tištěných publikací na jejich levnější elektronickou formu s pionýrským nadšením. V Americe se loni prodalo víc elektronických knih než „hardbooks“. Kapitáni největších světových nakladatelství, kterým už léta zvolna klesají miliardové zisky, teď očekávají bleskový sešup. Peníze ušetřené za papír, tisk a distribuci představují pouhých deset procent ceny. A protože si nakladatelé na rozdíl od Amazonu nemohou dovolit na každém titulu dlouhodobě prodělávat, zoufale se snaží prosadit realističtější, tedy vyšší ceny aspoň za elektronickou obdobu vlastních knižních titulů. Snaží se jen oddálit den, kdy budou muset vhodit do ringu bílý ručník. Jediné nakladatelství, jež na internetu zatím vydělalo, je drobný podnik specializující se na poezii. Podařilo se jim to, ale jenom za tu cenu, že o titulech nerozhoduje redaktor znalý poezie a básníků, ale šéf technologického oddělení. Všechno se tu točí kolem internetu a výsledného elektronického produktu.
Začneme knihu vnímat jako estetický objekt a kulturní památku?
V Tunbridge Wells, v antikvariátu u kostela Mučedníka Karla, prodávají knížky v prostorách, které se od otevření
v roce 1898 nezměnily. Původní police, původní vrzající schody, původní dřevěné balkonky. Personál, který obsluhuje knihomoly přijíždějící sem ze Švédska, Švýcarska, Německa, Holandska a USA, nosí v lednu kulichy a ty nejtlustější anglické svetry. Všechny stěny jsou na třech patrech zastavěny knihami a chybí ústřední topení. „Přežíváme,“ tvrdí majitelka Sabrina Izzardová. A zatímco si zarovnávám tašky hromadou knížek, které jsem tu koupila za pár liber, personál i zákazníci živě reagují na moji otázku ohledně elektronického čtení knížek.
„Nedá se to číst ve vaně!“
„Vnucují nám něco, co nepotřebujeme, pořád něco nového, jen abychom to okamžitě měli vyměnit za něco dalšího, co taky nepotřebujeme.“ „Skutečná kniha se nedá nahradit. Má krásnou obálku, která potěší oko, je příjemné držet v ruce desky, listovat stránkami.“
„Počítačový design je nesnesitelně strohý, nudný. Typografie skutečné knížky je poetická, krásná.“ „Dům bez knih je jako tělo bez duše.“ Stačí. Opustila jsem svůj nejoblíbenější krám a pochopila, že sousední banka, která se pokusila vypudit knihomoly z jejich prehistorického místa, neměla šanci. Na spřízněných milovnících knih mi ale vadí, že je technologie nezajímá a jsou na to pyšní. Jejich zarytá staromilnost sice uchovala světu instituci pozoruhodnější než leckterá knihovna, ale uražené odmítání technických vymožeností je poněkud nepraktická póza.
Knížku si člověk už od gymnázia spojuje s brýlatou studentkou s mastnými vlasy. Ale i v tomto ohledu iPad a Kindle přinesly světu zásadní změnu. Vedle masově dostupné hranaté čtečky dosud opomíjená klasická kniha přes noc povýšila. Stačí prolistovat stránky loňských lesklých časopisů a luxusních reklam. Stejně jako ručně šité boty a dřevěná tenisová raketa, kniha se stává subtilní známkou luxusu. Firma Antropologie, po jejímž svižném oblečení, nápaditých kobercích a doplň cích lační čtenářky Vogue v Americe i Anglii, měla v podzimním katalogu na stránkách hlavně hromady starých knih a pak pár kousků vlastního zboží.
Zatímco ve vatikánské knihovně kardinálové v 18. století vzácnou sbírku knih „minimalisticky“ schovávali za dvířky speciálně vyrobených skříní, hranatý Kindle a iPad vyprovokovaly módu interiéru, v kterém se klasické knihy dají obdivovat v otevřených policích, nebo kde jsou vyrovnané na hromadách, hlavně vždycky pro potěchu oka.
„Zinternetovatělý“ mozek
Komenský by slzel nadšením: Dvanáctiletá Eliška sedne k počítači a během patnácti vteřin si najde tři další školáky. Mustafu z Chicaga, Jane z Bostonu a Alexe z Cardiffu. Na obrazovce začnou naskakovat příklady z dělení a pohyblivý graf dokumentuje,které z dětí je nejrychlejší ve správných odpovědích. Internet okouzlujícím způsobem změnil nejnudnější stránky učení. Zároveň ale nadužívání internetu zřejmě mění náš způsob myšlení. V článku časopisu Atlantic „Is Google making us stupid?“ si autor Nicolas Carr všímá, že soustředěné čtení dlouhých textů, které mu dříve bývalo vlastní, ho najednou otravuje a dělá mu potíže. Na internetu přeskakujeme mezi různými útržky informací bez toho, že bychom se zdržovali hloubáním, které nám při čtení knih bylo vlastní. „A čím rychleji se pohybujeme na webu, čím víc klikáme, tím víc příležitostí dáváme Googlu a ostatním technologickým společnostem k tomu, aby si o nás sbírali informace a krmili nás cílenou reklamou. Pozvolné, nepřerušované, soustředěné čtení je to poslední, co od nás potřebují. Jejich zisk se zvyšuje tím, jak rozptylují naši pozornost,“ argumetuje Carr.
Nicméně je dobré si připomenout, že do 17. století si učenci četli každý text nahlas a přestali teprve, když se počet dostupných knih rozšířil tak, že jinak než tichým, tedy rychlejším čtením se nedaly zvládnout. V tomto ohledu je dnešní situace vlastně obdobná. Přizpůsobujeme se násobícímu se objemu informací, v kterém se denně topíme. Tvůrce Googlu teď nejvíc zaměstnává vytvoření umělé inteligence. Bude mnohem efektivnější než lidská. Její největší předností má být nepřítomnost toho, co je na lidské to nejzajímavější: váhání, pochyby, schopnost hloubání. Jak směšně neefektivní je třeba sáhnout na polici po povědomém hřbetu Seifertových vzpomínek, a jen tak, bezcílně, bez kontroly a pomocí marketingových internetových propojení si číst o vůni fialek, vůni secesního stylu nebo o tom, jak se Lenin proháněl na Žižkově na bruslích. A tak si každý den najdeme čas a čteme si s dcerou z Woodhouse, Čapka nebo Darwina. Spolu s Vonnegutem pevně věřím, že držet v ruce oblíbenou knížku, obracet její stránky, těšit se z vtipné či krásné obálky, rozmazlovat oči písmem, jehož tvar zdokonalovaly desítky generací tiskařů, to je jeden z největších darů západní civilizace, skvostná meditace, potěšení, radost.
Mezi starými Římany bylo vlastnictví vybavené knihovny známkou společenského postavení, životního úspěchu. Dnes se z klasické knihy, z objektu dostupného masám, stává opět záležitost výlučná
Kniha zvaná Philobiblon z roku 1345 popisuje sběratelskou vášeň durhamského biskupa. Předplácel si knihy u kupců v Anglii, Německu, Francii a v Itálii a z jeho dokladů vyplývá, že knižní obchod v sofistikovaných evropských kruzích v té době prožíval velmi živý cvrkot. Podobné cestování časem prostřednictvím knih, o kterých většina naší přelidněné planety ani neví, že existují, je privilegium, dobrodružství nebo scestný únik. Záleží na tom, do kterého tábora se řadíte. Jsou dva. Ti, co potřebují knížky, a ti, co je nepotřebují. Zajímavé je, že právě elektronická revoluce otřásající vydavatelským světem vytříbila vnímavost čtenářů vůči vzácným knihám. Ed Maggs, kdysi zneuznaný DJ a dnes výkonný ředitel největšího antikvariátu na světě, měl v roce 2010 – v roce uvedení iPadu na trh – komerčně nejúspěšnější rok. Prodal knihy v hodnotě osmi milionů liber. Optimisticky
naladěný knihkupec věří, že kontrast s elektronickou čtečkou dá u klasické knihy vyniknout přednostem a půvabům, jež jsme dosud brali za samozřejmost. Jeho antikvariát Maggs Bros sídlí od roku 1853 na jedné z nejlepších londýnských adres, v impozantním domě ze 17. století, na vyhlášené Berkeley Square, naproti salonu prodávajícímu Bentley. Ed své sídlo pro 120 tisíc vzácných titulů popisuje s anglickou zdrženlivostí jako „příjemné“. A když se zastavíte, případnému přání vyhoví jeden z dvaceti erudovaných pracovníků obchodu a Ed vám rád zopakuje to, k čemu ho přivedl obchodní úspěch obzvláště posledních, internetových let: „Skutečnou knihu konečně začneme vnímat jako estetický objekt, který umocňuje proces čtení a který je zároveň tou nejdůležitější kulturní památkou.“
Šel tudy
Básník Francesco Petrarca ve čtrnáctém století s údivem a okouzlením znovuobjevoval pro učené Evropany perly řeckého humanismu utopené v prachu klášterních zákoutí. Knihy zapomenuté a po staletí zmizelé. Bude se historie opakovat? Vyrostou zase celé generace bez toho, že by kdy slyšely, natož četly knihy pro nás nepostradatelných velikánů? Na pražské fakultě žurnalistiky prý letos velká část přijatých studentů nevěděla, kdo je Ernest Hemingway. Je to jedno? Nevím. Ale pokud fakultu opustí bez toho, že by zevrubně znali jeho dílo, nezaslouží si diplom univerzity, kterou založil Petrarkův obdivovatel.
Mezi starými Římany bylo vlastnictví vybavené knihovny známkou společenského postavení, životního úspěchu. Dnes se z klasické knihy, z objektu dostupného masám, stává opět záležitost výlučná. Přetrvá klasická kniha i v elektronickém věku? Odpovím otázkou: Drželi jste někdy v ruce bibli z šestnáctého století? Zázraky se dějí.
