Až se v polovině května rozezní zvony chrámu svatého Víta, ponese se Prahou poprvé zvuk i tří nových ze zvonařské dílny Leticie Vránové-Dytrychové v Brodku u Přerova.
„I někteří slévači se považují za výrobce zvonů. Něco odkoukali od nás, prozkoumali zvony ve věžích a dali se do toho. Jenže tím pádem umí odlít zvon, ale neumí vytvořit předem daný tón. Když takové zvony slyší lidé někde ve vesnici, chodí si stěžovat panu faráři, že to je falešný zvuk,“ říká Leticie Vránová-Dytrychová, která už je třetí generací v rodině, která svůj život zasvětila výrobě zvonů.
Co rozhodlo o tom, že právě vaše dílna vyrobí zvony pro jeden ze symbolů Prahy i České republiky?
U tak velké a prestižní zakázky muselo být výběrové řízení, kvůli kterému jsme byli osloveni my a ještě tři firmy, dokonce z Německa a Švýcarska. Úkolem všech uchazečů bylo dostavit se do věže chrámu a zaměřit stávající zvony a jejich tóny. Na základě toho jsme pak navrhovali tři nové tóny, které by s nimi ladily. Vypracovali jsme nabídku zvonů, které tomu odpovídají, museli jsme přihlédnout také k prostoru ve věži, protože se nedal nijak upravit.
Jak jste se dozvěděla, že vaše dílna zvítězila?
Zavolal mi sekretář metropolitní kapituly a říkal, že je to jasné. Nechápala jsem, o čem mluví, tak jsem se ptala, co že je jasné. Teprve tehdy mi přímo řekl, že jsme to dostali. Stále jsem tomu nechtěla věřit, přesto jsem se dala do velkého jásotu. Byl to nepopsatelný moment a měla jsem ohromnou radost. Jako matka považuji za nejšťastnější okamžik svého života narození syna, ale hned za ním je tento zážitek. Tato zakázka totiž není jen práce, ale hlavně je to velká čest. Hned jsem to musela zavolat mamince.
Je to jistě velká zakázka. Považujete ji za největší úspěch vaší dílny?
Je to nejprestižnější úkol, rozhodně naše top zakázka. Už to, že se dostanete do výběru na takovou práci, je velké ocenění. Kromě samotného vítězství mě potěšilo, že jako jediná firma jsme návrhy a ladění měli správně, ostatní chybovali. Díky tomu si uvědomíte, jak je v oboru důležitá tradice a tvrdé řemeslo, které jinak než praxí nevydřete. Chyby mých prarodičů vychytala maminka, já jsem také něco přidala. Ale pořád jsou to lidské ruce, které všechno tvoří, vždycky se může něco nepodařit, to je v životě běžné.
Kdy budete mít jistotu, že se Dominik, jak se jmenuje největší tisícikilogramový zvon, povedl?
Samotné odlití 29. února dopadlo dobře, ale výsledek zjistíme až za deset dní, teď chladne. Pak odstraníme formu a vyčistíme jej. Ještě nás tedy čeká hodně napětí.
Co se může při výrobě pokazit?
Čím víc použijeme cínu, tím je zvon křehčí a může prasknout. A čím více, tím je tvrdší a opět může prasknout. Takže musíte vědět ten poměr správně. Také po dokončení ještě kontrolujeme, jestli zní správně. Zvon se vyrábí hlavně pro ten tón, je to hudební nástroj. Naše dílna, ještě pod vedením mé maminky, vyrobila dokonce zvony pro filharmonii ve Vídni. Nepatří tedy rozhodně jen na kostelní věže.
Liší se výrobní postupy mezi zvonaři?
Každá zvonařská firma má svoje složení materiálu. Existují slévárny, které se zabývají sléváním různých slitin, takže i my toho využíváme a občas si přesně podle našich parametrů necháme vytvořit zvonařskou bronz, ale ne úplně přesnou. Tu si už legujeme sami cínem. Po odlití se zvon vyleští a někdo na něj nanese vrstvu laku, kterou i případně maskuje drobné nedostatky. Ale je to jako hodit na něj kabát, bude zkrátka znít jinak než bez něj. Naše povrchová úprava je rodinné tajemství, které vymyslel můj dědeček.
Zvony nejsou jen o zvuku, často jsou i krásně zdobené. To je všechno vaše práce?
Některé dělám já, ale také se musím věnovat klientům. Spolupracujeme s několika výtvarníky, z nichž každý má svůj specifický rukopis, tak jako zákazníci mají rozmanitý vkus. Pro sv. Dominika jsme vybrali akademického sochaře Daniela Trubače. Výzdoba byla vytvářená podle podmínek kapituly, dali nám jméno zvonu, už to nese s sebou atributy světce. Chtěli střídmější výzdobu, kterou před samotnou výrobou museli schválit. Zvon bude nakonec mít nápis, vyobrazení světce, ornamentální pás a darovací text.
Mění se trendy ve výzdobě, nebo se pořád vyrábí s tradičním zdobením?
Záleží na firmě, ale i na objednávajícím faráři. Někdo chce tradiční, je ale spousta nových mladých farářů, kteří se nebojí modernějších. O výzdobě rozhoduje také to, jestli jsou zvony ve věži volně dostupné, nebo se k nim chodí jen kvůli údržbě. Do třetice je důležité, jestli jsou vidět zvenku, nebo jsou v uzavřené věži.
Vy ale nevyrábíte jen pro kostely, vaše kancelář je i plná malých zvonečků.
To byla myšlenka mojí maminky. Před první návštěvou svatého otce Jana Pavla II. na Velehradě měla nápad, že zástupy, které ho budou vítat, by mohly mít zvonečky, kterými by zvonily. Vyrobila tedy miniaturní zvonečky s jeho podobiznou, které si lidé kupovali, a pak nechávali jako památku na tento významný den. Tím o ně spustila zájem. Když například vyrobíme velký kostelní zvon, uděláme i jeho miniatury jako suvenýr. Protože zavěšení a vysvěcení zvonu není každodenní událost v obci.
To určitě ne. Jak dlouhou dobu opravdu kvalitně vyrobený zvon vydrží?
Zvon má velmi dlouhou životnost, klidně pět set až tisíc let, když se s ním dobře zachází. Nebo pokud nepřijde válka a nepoužije se na výrobu děl. Proto v kostelních věžích Československa po druhé světové válce chybělo patnáct tisíc zvonů. Když ho jednou vyrobíte, strašně dlouho po něm nebude v tom místě poptávka. Samozřejmě se staví nové kostely, hlavně na Slovensku, ale je jich pořád málo.
Kromě Slovenska vyrábíte i pro mnohem vzdálenější oblasti. Kde všude se rozléhá zvuk zvonů z Brodku?
Hodně spolupracujeme třeba s Ruskem, kde sice jsou zvonařské dílny, ale klienti slyšeli naše zvony a kvůli zvuku se rozhodli pro nás. Dodali jsme několik zvonů i do Japonska a jeden zvoní v Jihoafrické republice. Zákazníky máme tedy i tisíc kilometrů daleko. Za éry mého dědečka jsme dokonce měli vyrobit zvony přímo do Jeruzaléma, ale bohužel v té době zemřel, takže z toho nakonec sešlo.
Dají se tato monstra i restaurovat?
Není to jako restaurování fresky. Jakmile zvon pukne, tak jej některé firmy opraví, ale už je to zásah do zvonu a do tónů, které se naruší. Pokud je sám ve věži, tak prosím, ale když se má připojit k ostatním, tak může dělat chybičky.
Výroba zvonů je u vás v rodině už tradicí. Nechtěla jste někdy vyzkoušet něco jiného?
Když se člověk do takové rodiny narodí, má o to aspoň trochu zájem a talent, nic jiného pro něj neexistuje. Všechno v rodině se točí kolem zvonů, a to prostředí mě úplně polapilo. Tradici si ale nepředáváme z otce na syna, jak je obvyklé, předáváme si dílnu po přeslici. Babička ji předala mojí mamince a ona zase mně. Já jsem to ale rozsekla, protože mám syna.
Jaká je vhodná střední škola, pokud by se tomuto povolání chtěl člověk věnovat?
Šla jsem na střední uměleckou školu v Turnově. Samozřejmě přímo obor zvonařství neexistuje a nejbližší z těch nabízených oborů bylo plošné a plastické rytí kovu. I tady musíte udělat model a formu, jste v kontaktu s kovem, takže je to podobné se zvonařstvím. Ovšem jak se udělá zvon, jsem se naučila až od rodičů. Důležité je také aspoň základní hudební vzdělání.
Ulehčila vám kariérní postup skutečnost, že pracujete v rodinné firmě?
Vůbec ne. Začínala jsem výtvarnou výzdobou, a pak jsem se postupně připojovala do výroby formy. Až po deseti letech mi maminka dala list tovaryše, který stvrzoval, že jsem si prošla vším od píky. Jedině tak získáte jistotu a respekt od ostatních zaměstnanců. Protože jsem tady mezi nimi běhala už jako malé dítě a dnes jim velím.
Není podobná práce na ženu příliš obtížná, zejména po fyzické stránce?
Je to strašně náročné. Určitě to není povolání pro ženu, ale vyrůstala jsem v tom, viděla jsem, že to dělá maminka, tak mi to přišlo normální. Dodnes s ní konzultuji návrhy a rozhodnutí, protože tato práce je i její život. Když dědeček zemřel, bylo to i vinou minulého režimu, který se snažil jeho dílnu zničit. To bylo pro maminku velkou motivací, aby pokračovala. Prodělala několik mozkových mrtvic a dokonce na čtvrt roku ochrnula na nohy, ale ani to ji nezastavilo a jezdila do dílny na kolečkovém křesle. Pokud máte po svém boku takového člověka, žene vás to dál.
Je vidět, že i vy touto prací žijete. Dovolí vám vůbec nějaké koníčky?
Jen minimálně. I když jsem byla ve vysokém stupni těhotenství, vozil mi manžel formy menších zvonů. Tato práce mě prostě pohltila. Jedinou zálibou, kterou mám od dětství, jsou pro mě psi, provázejí mě celý život. Psa si beru i do dílny, když tam musím být do večera sama. Cítím se pak v bezpečí.
ZVONAŘSKÁ DÍLNA V BRODKU U PŘEROVA
• Dílnu založil v roce 1950 dědeček Leticie Vránové-Dytrychové s manželkou.
• Za tu dobu v dílně vyrobili stovky zvonů, mnohé z nich nahradily ty, které zmizely během válečných let.
• Odlévají zvony pro nové kostely nejen v Česku, ale také na Slovenku, v Rusku, Japonsku, Spojených státech, Jihoafrické republice a dalších zemích.
• Kromě velkých kostelních zvonů se zaměřují na drobné ozdobné a umělecké předměty.
