Filmoví režiséři skloňují jméno Ingmara Bergmana, rockoví muzikanti uctívají Elvise Presleyho nebo Jimyho Hendrixe. Mezi zvukaři je zase pojem jméno Marka Levinsona. Prošedivělý americký jazzman s absolutním sluchem a pověstí zvukového mága nyní stojí u klavíru naproti nám. V královéhradecké společnosti Petrof zkouší nový systém nahrávání hudby.
„Máme tady pár nových věcí, které dáváme dohromady vůbec poprvé v historii,“ říká.
O co se jedná
Používám speciální systém nahrávání, který dává hudebníkům nové možnosti. Přináší jim velkou svobodu a možnost k vyjádření. Samotné zařízení používám již delší dobu, ale vůbec poprvé spolupracuji s Petrofem. Spojujeme tady dohromady nový nahrávací systém, skvělou pianistku a vynikající piano. Tak uvidíme, co se stane.
V čem je nahrávací systém nový?
Je to vlastně jednoduchý nápad. Jde mi o to nechat muzikanty přirozeně dělat hudbu. Je tu vynikající piano, Beata Hlavenková (jazzová skladatelka, klavíristka – pozn. red.) na něj hraje a já nahrávám. Používám pouze dva mikrofony. Najdu pro ně správné místo, to je velmi důležité. Hlavně hudbu nemixujeme. Je to jako ve dvacátých letech minulého století, kdy se při nahrávání používal jeden mikrofon a to bylo všechno. Je to stará myšlenka realizovaná s lepším moderním vybavením.
Za svůj profesní život jste měl možnost spolupracovat s řadou významných umělců. Hrajete na mnoho nástrojů. Studujete indickou hudbu. Považujete se více za audiofila, nebo za hudebníka?
Já jsem potížista. Lidé mě považují za zvukaře nebo konstruktéra, ale mým skutečným přáním je dělat muziku. Přináší mi potěšení. Největší radost mám, když můžu hrát. Když jsem byl mladý, žil jsem na konci jazzové éry, měl jsem možnost si zahrát s muzikanty, jako byl John Coltrane, Sonny Rollins a jiní fantastičtí hudebníci.
To musela být opravdu úžasná setkání. Je něco, co vás nejvíce nadchlo?
Když jsme byli s bratrem teenageři, jeli jsme do jazzové dílny v Bostonu a tam hrál Bill Evans.
A vy jste s ním hrál?
Blázníte? Ne, já poslouchal. Samozřejmě, že jsme tam hráli – já na trubku a brácha na piano. Bill k nám přišel a zeptal se: „Co hrajete?“ A my hned odpověděli: „My posloucháme vaše skladby.“ No a on nám dal svoji notovou partituru. Rozumíte, můj brácha o pauzách kopíroval Billa Evanse. To byla opravdu úžasná doba. Víte, kdybych byl odvážný, byl bych muzikantem. Ale měl jsem taky hlad. Nahráváním se dají dobře vydělat peníze, ale musím říct, že mě to vždy fascinovalo a přitahovalo.
Když jsme u té minulosti. Slyšel jsem, že vaše matka pocházela z Hořic. Je to jeden z důvodů, proč jste tady?
Ne, ne. Jsem tu pracovně. V Hořicích jsem ještě nebyl, ale musím to napravit. Moje matka pocházela z židovské rodiny Hirsch. Měli v Hořicích textilku. Uprchli před nacismem. Ne všichni ovšem měli takové štěstí jako moje matka. Strýc váhal. Chtěl zůstat se svojí továrnou a zaměstnanci. Nakonec bylo pozdě a skončil v Osvětimi. Po válce nám továrnu sebrali. Jinak já jsem se narodil v Americe.
Takže do Hradce Králové vás přivedla čistě jen spolupráce s Petrofem?
V Petrofu dělají úžasná piana. Takový nástroj, na který tu dnes Beata hraje, musíte hledat. To není jako když přijdete do obchodu a koupíte si jej. Většina pián, opakuji většina, je dělaná pro konvenční hraní. Ovšem tento nástroj vám dává mnoho možností. Zaujal mě především dynamickým rozmezím, kulatým a jasným tónem, barvou tónu. Ten nástroj má duši.
Jaké čekáte ohlasy na váš nový projekt?
Hudební průmysl se rozpadá. Nahrávací společnosti nemají peníze, nikdo nechce kupovat CD. To je v pořádku, protože stejně nikdy nefungoval. Většina lidí z branže si myslí, že tento problém nemá řešení. Průmysl je paralyzován strachem, ale důležité je něco dělat. Jinak skončíte. Některé společnosti stojí, nedělají nic, ale právě tady v Hradci Králové společně s Petrofem připravujeme věci opravdu důležité pro hudbu. Hledáme část řešení. A nikdo jiný to nedělá.
