Česká ekonomika nám v posledních letech dělá radost: nezaměstnanost téměř zmizela, firmy nestíhají plnit všechny objednávky, mzdy rostou jako z vody. Probíhá to, kvůli čemu (samozřejmě spolu s dalšími touhami) jsme zvonili klíči ke konci roku 1989. Co se příjmů týče, blížíme se docela rychle k západním sousedům. Například vůči Německu jsme letos v paritě kupní síly na úrovni 72procent.
V roce 2012 to bylo pouze 67procent. To je tempo procentního bodu ročně. Pokud by to takto šlo dál, kolem roku 2050 bychom se mohli s Němci srovnat. Co je základem nynějšího přibližování? Svět kolem nás jako by si v roce 2012 všiml, že české výrobky a služby jsou lepší, než by odpovídalo jejich ceně.
Co je české, to má velmi dobrý poměr cena/výkon. A tak je po české produkci poptávka – tak velká, že ji ekonomika nezvládá pokrývat. Základem české láce dosud byly supernízké mzdy. Proto návrat k rovnováze probíhá zejména formou prudkého růstu mezd. Oproti německým se ty české zvyšují rychleji už zhruba tři roky: v letošním 2. čtvrtletí byl rozdíl v růstu mezd po přepočtu na eura asi 10 procentních bodů! Proč českou láci svět objevil až kolem roku 2012?
Ve skutečnosti o ní věděl už dlouho předtím. Jakousi předehru jsme zažívali už v letech mezi naším vstupem do Evropské unie (2004) a hlavním náporem světové finanční krize (2009). I tehdy nezaměstnanost klesala a zaměstnanost stoupala, i když ani jedna ne tak daleko jako dnes. I tehdy rostly mzdy, a to podobně rychle jako v posledních čtvrtletích. Teď tedy prožíváme druhý pokus o dohnání našich západních přátel. Kéž by nám ho tentokrát žádná krize jen tak nezkazila.
Autor je ekonomem České spořitelny.
