„Mí Evropané“
Samozřejmě že mají Angličané obavy z Tobinovy transakční daně. Ta by výrazně poškodila City, tedy milion zaměstnanců a čtyři procenta ostrovního HDP. Nemluvě o tom, že by napáchala velký guláš i v celém evropském bankovnictví.
Není pochyb, že nediplomatické výroky hraničící s francouzskou anglofobií mohou hrdý Albion nakonec z unie vyštvat, podobně jako merkozyho odmítnutí kompromisu přinutilo britského premiéra vytáhnout z kapsy veto. A to jsou přitom Britové absolutními zastánci společného trhu. Po léta houževnatě a marně bojují například s přetrvávajícími překážkami ve sféře realitních a pojišťovacích služeb.
Možná to za všechny řekl s kouzlem nechtěného šéfkomisař Barroso: „Mí Evropané s naším způsobem vládnutí souhlasí.“ A jaký je to způsob, už mnohokrát vysvětlil současný francouzský prezident: řízená ekonomika namísto anglického zvyku nechat se řídit trhy. V současné krizi ale takový fundamentalismus nezní příliš věrohodně. Vlastně každý, nyní už pátý nesmělý posun k definitivní fiskální unii je motivován právě chováním trhů.
Výmluvná absence
Nedivme se, že v tak napjaté situaci jsou europolitici na pokraji hysterie. Co když je za bezesných nocí přepadají nepříjemná tušení, že mají ostrované pravdu? Celý svět dnes čte anglicky, a tak jsou anglické výhrady i důvody známé. To jen v unijní politice na ně nesmí být brán ohled. Asymetrie účtů v jednotné měně mezi jihem a severem Evropy je tak ohromná, že vyžaduje masivní vyrovnávací převod financí. To lze činit různě, ale všechny momentální pokusy o staronovou maastrichtskou disciplínu státních rozpočtů tenhle problém vůbec neřeší. Snaží se naopak takové nepříjemnosti za každou cenu vyhnout, a tak se lze obávat, že se eurozóna nakonec opravdu rozpadne.
A anglická politická krajina po unijním „kompromisu“? Jak se dalo předpokládat. Výmluvná byla parlamentní nepřítomnost šéfa vládních proevropských liberálů Nicka Clegga, když David Cameron vysvětloval důvody svého veta. Chmurná BBC a poslední zbytky levicových eurofilů ještě tu a tam straší izolací uprostřed Atlantiku, ale lidé se tomu smějí. Každý s minimální ekonomickou gramotností vidí, že navzdory bankovní krizi a nadcházející recesi cena britských dluhopisů neroste. A ty negramotné to buď nezajímá, anebo jsou stejně proti unii, jen z historických důvodů: anglické instituce fungují a zlo, jak známo už od Napoleona, přichází z kontinentu.
Těžká past
Proti přijetí eura je dnes podle průzkumů téměř sto procent Britů, s Cameronovým vetem souhlasí 62 procent a referendum o unii si přeje 66 procent. A vládní koalice? Pro euroliberály by nové volby znamenaly pohromu. A tak tvrdí, že koaliční smlouva platná do roku 2015 se dodržovat musí.
Kompromisní Cameron, ač odpůrce EU potěšil, je stejně neslavným hrdinou jako před ním Papandreu. I on se dostává do těžko řešitelné pasti: na jedné straně touha po společném trhu, na druhé slíbené referendum o unii a francouzské snahy zbavit se anglického laissez faire.
Autor je nakladatel a politolog
