Přítomnost ultrapopulistů v prezidentské nabídce způsobila v hlavách ostatních kandidátů zmatek. Dilema, zda držet tradiční schéma, nebo se pokusit oslovit široké masy podobnými triky, si někteří vyložili jako výzvu zkusit si také nějaké to nadbíhání, však za to nic nedají. Trpíme všichni.
A tak čteme, jak by Jaroslav Bašta jako kandidát SPD „udělal vše pro to, aby tato protilidová a protinárodní vláda co nejdříve skončila“. Nechceme samozřejmě vlastence nijak vyrušovat při tvůrčím studiu ústavy, jen s nadsázkou připomeneme, že jediný způsob, jak může prezident ukončit vládnutí již jmenované vlády, je postřílet její členy a odvolávat se na imunitu.
S již menší nadsázkou a ochotou ji trpět ovšem čteme i jiné návrhy, zejména v ekonomické oblasti. Vůbec zde panuje kdovíproč přesvědčení, že by prezident republiky měl být když ne profesorem, pak aspoň inženýrem ekonomie, a znát odpovědi na všechny otázky, které jsou jinak dílem v rukou exekutivy, dílem v její odpovědnosti parlamentu. A tak slyšíme odpovědi, zda by mělo Česko přijmout euro, jaký by měl být věk odchodu do důchodu a podobně. Málo už slyšíme, že prezidentova role je v těchto věcech okrajová, může podepsat či nepodepsat zákon, jet vystoupit do sněmovny při jeho projednávání plus existují pravomoci při jmenování těch či oněch figur, které o podobných věcech spolurozhodují – třeba v národní bance.
Rozhovor s Petrem Pavlem pro deník E15
Některé návrhy jsou přitom přímo nebezpečné, neboť si pohrávají se systémem brzd a protivah při dělbě moci ve státě. Třeba když Danuše Nerudová vyslyšela poptávku lidu a kritizovala ČNB, že nezvedá úrokové sazby (což je samo o sobě otázka sporná), a dodala, že by si jmenování guvernéra napříště vyžadovalo spolupodpis předsedy vlády. To je mimořádně nebezpečný populistický pokus o omezení nezávislosti centrální banky při péči o cenovou stabilitu. Dovedeme si snadno představit situaci, kdy jsou tyto zájmy v rozporu s politikou rozhazovačné vlády, jejíž předseda by měl na jmenování šéfa dozoru vliv.
Destrukce zmíněné rovnováhy dělby moci začala už nesystémovým zavedením přímé volby prezidenta a pokračovala deseti lety její výkladové praxe, jak ji k tíži ústavy vykonával Miloš Zeman. Pouštět se do dalších experimentů by namíchalo smrtící koktejl.
Podobně další z kandidátů, senátor Pavel Fischer, umí dobře naslouchat volání lidu. V rozhovoru pro deník E15 přiznal, že je příznivcem progresivní daně i přípravy na zvyšování korporátních daní. „Bohatí lidé měli desítky let daňové prázdniny. Měli bychom připustit, že majetek by se měl více danit,“ řekl. Bohatých lidí zjevně není tolik, aby jako voličská skupina rozhodovali volby, zato hlasů po Janě Maláčové, blahé paměti, leží na ulici dost.
Nic proti názoru, dokonce má Fischer pravdu, když mluví o nutnosti hluboké reformy příjmové stránky rozpočtu, co to má ale společného s úlohou prezidenta? Nespletl si senátor prezidentskou volbu se založením vlastní strany, s níž by soutěžil ve sněmovních volbách a pak se ucházel o vládu?
Fischer si odpovídá sám: „V ústavě je napsáno, že prezident zastupuje republiku navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje a odvolává velvyslance. Nic z toho nemůže dělat sám, musí spolupracovat s vládou. Není možné, aby se utrhl. Když to udělá, škodí zemi.“ V zahraničněpolitických otázkách má senátor jasno, v ekonomické politice ovšem platí totéž. Prezident, který by se utrhl a šel proti vládě, by brzy narazil na ústavní mechanismy.
Jsme na kandidáty zbytečně nároční. Ústava dává prezidentovi několik odstavců pravomocí, kde bychom mohli a měli znát odpovědi kandidátů na jejich využívání. Plus bychom měli znát, kým se obklopí, jak to bude s prověrkami a podobně. Ještě stále žijeme v parlamentním systému, kde je role prezidenta důležitá především kolem voleb, při sestavování vlád a v některých personálních otázkách. Zahrávat si se systémem dělby moci zavání průšvihem, kterých už i tak máme dost.
Autor je spolupracovník redakce
