Internet nemá hranice. Je plný svobody. Tohle jsou premisy, které rozhodně platí a z Internetu udělaly užitečný nástroj, kterým dnes je. Je však také pravda, že Internet úplně bez dohledu není a nikdy nebyl. Ona totiž ta internetová svoboda má také svá úskalí a hranice.
Rozumějte mi správně – nechci vzdávat hold cenzuře Internetu a nějakému špiclování. Mám na mysli omezení v podobě legislativních norem, které Internet regulují. A tím nemusejí být jen zákony a nařízení, která na národní či mezinárodní úrovni vznikají Internetu „šitá na míru“. Mohou jimi totiž být – a většinou také jsou – pravidla původně zamýšlená do úplně jiných sfér. Internet v takových případech mnohdy do těchto omezení a zákonů spadne nechtěně a neúmyslně.
Ministerstvo informatiky, budiž mu země lehká, mělo mít otázky podnikání na Internetu ve své gesci. Poslanecká sněmovna na druhý pokus toto ministerstvo v roce 2007 těsnou většinou zrušila. Důvod pro to byl prý zjevný. Podle některých partají se jednalo o uměle vytvořenou instituci, která měla sloužit jako jakási úlitba tehdejšímu prvnímu ministrovi informatiky Vladimíru Mlynářovi. Oblast elektronických komunikací a poštovních služeb potom přešla na ministerstvo průmyslu a obchodu. Koordinační úloha pro informační a komunikační technologie zase přešla na ministerstvo vnitra. Rovněž byla zřízena Rada vlády pro informační společnost, která by se měla zabývat i projednáváním vládních návrhů a materiálů vztahujících se k problematice informačních technologií. A to nejsou jediné tři instituce, na které se působnost ministerstva informatiky rozdrobila. Ohlédnutí za několika posledními uběhlými měsíci potom prozrazuje, že to asi nebylo to nejlepší rozhodnutí.
Nesmyslné omezení
K dnešnímu dni tu je hned několik legislativních omezení, která se buďto už stala účinným zákonem, nebo jsou to materiály ve fázi návrhu zákona či v připomínkovém řízení. Z jejich podoby je patrné, že se u nich jen málo řešilo, jak podstatně mohou ovlivnit podnikání na Internetu. Asi nejdéle projednávaný a dnes již platný zákon o loteriích byl pod číslem 300/2011 schválen v druhé půli loňského roku. Tento zákon mimo jiné omezuje marketingové aktivity v Česku neregistrovaných sázkových kanceláří. Ponechme teď stranou, že se Evropská komise dívá na tento počin tak říkajíc „skrz prsty“ a zpochybňuje, zda takové omezování podnikání na společném evropském trhu je vůbec možné. Zabývejme se teď tím, jaké má praktické dopady. V „outdoor“ reklamě je takové omezení jednoduše vymahatelné – tam je jasné, kde jsou státní hranice a zda je billboard propagující zlou a zakázanou zahraniční loterijní společnost na našem území, či nikoli. Jak ale zamezit reklamě zahraničních „sázkovek“ na Internetu? Jak aplikovat český zákon na zahraniční internetové společnosti, na jejichž weby se můžete z ČR bez problémů prokliknout? Z legislativní povahy věci se toto omezení na zahraniční internetové společnosti pochopitelně nevztahuje. Ten, kdo podniká v České republice, se ale tímto omezením zabývat musí, na rozdíl od toho, kdo má své sídlo mimo Českou republiku. Ten může toto nařízení bez obav ignorovat. Jaký je výsledek? Tato novela nezpůsobila, že by se marketingové peníze na podporu zahraničních sázkovek ztratily ze světa. Tato novela pouze docílila toho, že zakázala českým společnostem tyto peníze inkasovat. Od 1. 1. 2012 to mohou s posvěcením českého zákona dělat pouze v zahraničí registrované internetové firmy. Naše vlastní vláda, která má svým konáním podporovat české občany a podnikatele, tak zákonem omezila příjmy českým mediálním společnostem a naopak zvýhodnila ty, které jsou papírově registrovány v cizině. Paradoxem je, že ty zahraniční internetové mediální firmy jsou na českém Internetu vidět úplně stejně jako společnosti české. Internet přece nemá hranice.
České firmy v nevýhodě
Ani další z příkladů nemusíme dlouho hledat. Podívejme se na skoro patnáct let připravovaný zákon o audiovizi, jehož věcný záměr prošel vládou 29. února. I tento návrh má vedle ctihodného záměru své zásadní, na Internetu neuchopitelné, nedostatky. Připomeňme si, co má novela za cíl. Předkladatel potřebuje peníze do fondu na podporu české kinematografie, kterých se nedostává – i kvůli loňskému zrušení reklamy na veřejnoprávní televizi. Ve věcném záměru zákona je tedy navrhován vyšší odvod od provozovatelů kin (jedno procento z ceny vstupenek místo jedné koruny z každé vstupenky), vyšší příjmy od provozovatelů soukromých televizí (včetně kabelovek a provozujících převzatá vysílání) a mimo jiné obsahuje i záměr „zdanit“ peníze z tzv. oblasti audiovizuální produkce na vyžádání. Tento zvláštní název je de facto jinak pojmenovaný videoobsah na Internetu. Stejně jako v případě zákona o loteriích – i toto opatření má stejný zásadní problém. Lze ho aplikovat jen na tu část podnikatelského sektoru, který má své podnikání registrováno na území ČR a svůj internetový byznys neprovozuje papírově ze zahraničí. Zdůrazňuji slovo papírově. Jak jsem zmínil již v předchozím příkladu, na Internetu nehraje praktickou roli, kde máte své sídlo. Na Internetu jste vidět stejně jako v jiné zemi registrovaný konkurent. Ani koncovka v internetové adrese „.cz“ nebo „.com“ není ukazatelem toho, v jaké zemi je provozující společnost registrována. A proto se opět dostáváme do situace, kdy tímto návrhem potenciálně znevýhodňujeme české společnosti v konkurenčním postavení proti těm zahraničním. Ty zahraniční žádné příspěvky odvádět nebudou. Na ty se náš český zákon vztahovat nemůže a ani nebude.
Úprk webů
To nač se snažím upozornit je, že kvůli podobným nešťastným rozhodnutím našich zákonodárců může brzy nastat doba, kdy se české internetové firmy a tzv. startupy začnou formálně přesouvat do zahraničí. Jen tak si budou schopny zachovat svoji konkurenceschopnost v globálním prostředí. A nebuďme naivní – přestěhovat internetovou firmu není jako stěhovat velkou fabriku se vším jejím vybavením. Zřídit si internetovou infrastrukturu pro svůj projekt lze dnes v zahraničí za pár týdnů – tedy až příliš snadno. A asi není třeba dodávat, že pokud se začnou internetové firmy přesouvat za hranice, bude na tom tratit především český stát. Přijde o všechny daně a odvody, které zde podnikající subjekt musí odvádět.
Nenaznačuji, že by celá situace byla dnes výrazně lepší s existujícím ministerstvem informatiky v jeho tehdejší podobě. Dovedu si představit, že i bez takového ministerstva můžeme mít v rámci státní správy fungující orgán, který třeba v meziresortním připomínkovém řízení odborně a zodpovědně komentuje předkládané návrhy z pohledu dopadu na oblast informačních technologií a Internetu. Připomeňme si, o jakém se bavíme o segmentu. Například internetové obchody utržily jen za rok 2011 přes 50 miliard korun, internetová reklama pak vydělala dalších necelých deset miliard. Podle Českého statistického úřadu tvořil v posledním čtvrtletí roku 2011 celý sektor informačních technologií necelých osm procent HDP. A to už je dost zajímavé číslo, nemyslíte?
Plně akceptuji cílená opatření, která budou v internetové oblasti regulovat to, co nefunguje. > Je však špatně, abychom podporovali zákony a bariéry, které budou nešťastně omezovat část podnikatelského odvětví ve prospěch zahraniční konkurence. Navíc takového odvětví, které tu za posledních patnáct let roste pravidelně o desítky procent, a to včetně let „krizových“.
