Jako by jedna pandemie nestačila, je před námi další, i když jen obrazná. Je to pandemie soběstačnosti. Nezadržitelně se šíří, a to z člověka na člověka. A čím víc lidí zasáhne, tím větší šance je, že zasáhne i vás. A možná už se vám to i stalo.
Soběstačnost je jen jiné slovo pro chudobu. Bohatí jsme, protože každý z nás dělá něco jiného a vzájemně obchodujeme. Extrémně bohatí jsme, když to děláme po celém světě, i když to má i své náklady. Ty ale dosud nepřevyšovaly jasné výnosy. Válka situaci změnila.
Nejviditelnějším projevem obratu k soběstačnosti je indický zákaz vývozu pšenice z poloviny května. Sice se nakonec mění a celé to může mít menší dopad, než to vypadalo, ale je to něco, co v tomto tisíciletí nejspíš už nikdo nečekal. Není to ale jen Indie. Mnohem blíž k nám jsou maďarské benzinové stanice, které neprodají cenově zastropované pohonné hmoty nikomu jinému než místním. Došlo to tak daleko, že u nás lidé na internetu nabízejí k pronájmu auta s maďarskou SPZ.
A také u nás se soběstačností mává ve veřejném prostoru i doma v obývácích stále častěji. Proč nevyužíváme naší soběstačnosti ve výrobě elektřiny? Neměli bychom být soběstační v potravinách, když tak zdražují? A nejenom na úrovni Evropské unie, ale zejména členských zemí, přestože se u některých věcí mluví i o soběstačnosti Prahy, či dokonce jednotlivce. V nejisté době jsou to líbivé otázky a nákaza soběstačnosti se tak šíří z člověka na člověka jako virus. Neměli bychom přece jen přehodnotit svobodný globální obchod a zvážit soběstačnost?
Neměli, protože to situaci jen zhoršuje. Zdražuje a znepřístupňuje to, co je už nyní obtížně dostupné. Není náhodou, že Severní Korea postavila svoji oficiální státní ideologii na co největší soběstačnosti. Nemusíme ale jít ani trochu do takového extrému. Stačí si vzpomenout na to, jak jsme trpěli za minulého režimu odtrženého od velké části světového obchodu, snažícího se o soběstačnost východního bloku.
Je to špatná zpráva pro všechny. Spotřebitelé zaplatí vyšší ceny a sníží si blahobyt. Firmám porostou náklady a s klesajícími zisky popadají i investice. Státům klesnou daňové příjmy a vyvstane tlak na populistická řešení problémů, které jsme si prvně populisticky vytvořili.
Někdo ale vidí světlo na konci tunelu. Nedávno proběhlo Světové ekonomické fórum v Davosu a jednou z jeho hlavních tezí byl konec globalizace. K tématu se vyjadřovalo hned několik lidí a shodli se, že globalizace, jak ji známe, končí a nastává období fragmentizace. Optimismus do toho všeho ale vnesl americký novinář a trojnásobný držitel slavné Pulitzerovy ceny Thomas Friedman. Globalizace nekončí, tvrdil. Mohou se uzavřít státy, firmy mohou přestat působit v zahraničí, ale naše moderní technologie umožňují globalizaci jednotlivců. Každý z nás má možnost oslovit celý svět ze své kapsy. A vidíme to i ve válce. Miliony lidí z celého světa dokázaly během okamžiku poslat miliardy na pomoc Ukrajině, zatímco si státy a korporace, jak říkal Friedman, „leštily boty“.
Ne všude budeme soběstační, ono to ostatně ani nejde, a technologie nám určitě pomůže, to je dobrá zpráva. Ale byli bychom na tom mnohem lépe, kdybychom fungovali jako dříve. Technooptimismus je namístě, ale z velké části si ho můžeme dovolit, právě protože jsme se zbavili soběstačnosti. Můžeme si nadále užívat výdobytků moderní technologie, když budou potraviny a energie za dvojnásobek?
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
