V současné diskusi o euru nezaznívá jeden klíčový a nelichotivý fakt, který bychom při hodnocení společné evropské měny měli vzít v potaz. Euro selhalo ve svém hlavním účelu, který mělo pro celou eurozónu mít. Tím byla konvergence relativně chudého jihu EU k bohatému severu.
Konvergence Itálie, Portugalska, Španělska či Řecka ke státům jako Německo, Nizozemsko, Belgie či Rakousko. Podle předpokladu, který byl před dvaceti až třiceti lety prezentován, měla společná měna uvolnit obrovský potenciál intenzivnějšího společného obchodu a umožnit chudšímu jihu rychleji bohatnout. Ital či Řek bohatý jako Němec či Belgičan měl být úspěchem, který dále stvrdí podporu společnému evropskému projektu. Stal se ale naprostý opak.
Zhruba od doby zavedení eura v roce 2002 došlo k zastavení růstu jižní Evropy a její divergenci od severu. Reálný hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu Itálie je nyní nižší než před dvaceti lety, a dokonce už ho svým hospodářským výkonem dohání i Česko se svou korunou, které bylo před dvaceti lety v mohutném závěsu.
Pro a proti euru
Ochránilo by nás euro před extrémní inflací lépe než koruna? Jaký význam má udržování vlastní měny v globalizovaném světě? A jak by se vyvíjela česká ekonomika s eurem? V komentářích odpovídá obhájce i odpůrce přijetí společné evropské měny.
Přečtěte si i komentář prorektora Univerzity Karlovy Ladislava Krištoufka: Když o euru, tak i o koruně. Pro spekulanty je pochoutkou a proti inflaci neochrání
V Německu je naopak HDP na hlavu asi o pětinu vyšší než před dvaceti lety. Euro totiž zafixovalo směnné kurzy. Když slabší ekonomiky evropského Středomoří potřebovaly jako dříve oslabovat vůči německé marce, euro jim v tom zabránilo, což začalo ničit konkurenceschopnost jižního křídla. To se nejvíce projevilo po hospodářské recesi 2008 – 2009, kdy euro nedovolilo těmto zemím devalvovat měnu a tím se z krize dostat rychleji. To pak bylo jednou z příčin dluhové krize eurozóny, jejíž možnost architekti společné měny nepředpokládali.
Naopak německý vývoz byl uměle povzbuzený, protože místo posilující marky mělo Německo najednou fixní euro. Není překvapivé, že v Německu byly největšími zastánci eura průmyslové a exportní svazy, stejně jako dnes u nás. Ty měly z eura srozumitelný benefit. Lze argumentovat, že Česká republika by díky svému napojení na Německo byla mezi státy eurozóny na vítězné straně. Ale nezaměňujme vývozce za celou ekonomiku. Zatímco exportní firmy v Německu z eura získávaly, spornější byl přínos pro německého spotřebitele nebo malého podnikatele. Ten neměl exportní benefit a zároveň už nemohl profitovat z posilující německé marky, která mu dlouhodobě zlevňovala dovážené zboží nebo náklady na dovolenou. Obdobně je třeba uvažovat přínosech a nákladech pro různé části ekonomiky i v případě České republiky.
Projekt eura se prokázal jako vnitřně chybný a v konvergenci jihu a severu přinesl zcela opačný výsledek, než měl. Ukázalo se, že efekt menších transakčních nákladů z jednotné měny neboli odpadnutí konverze měn s pozitivním vlivem na obchod byl přeceňován a naopak efekt ztráty konkurenceschopnosti kvůli uměle zafixovanému kurzu měny byl podceněn. Před tím varovala řada ekonomů, především z USA, kteří se na projekt eura dívali nezaujatě. Často slýchané tvrzení, že euro propojuje jednotlivé země eurozóny, je tedy popřením makroekonomické skutečnosti.
Autor je analytikem J&T Banky. Názory zde zveřejňované jsou jeho vlastní a nevyjadřují stanovisko J&T Banky.
