Glosa Petra Peška: Eurohra na dobrovolnost
V poslední době jako by se na přistěhovalce mířící do Evropské unie zapomnělo. Kromě občasných zpráv, například při nedávném požáru v řeckém uprchlickém táboře Moria. A není to jen koronavirem, který mnohé jiné události zastínil.
Příliv uprchlíků zeslábl. Ale i když jejich počty jsou jen zlomkem toho, co Evropa zažívala v letech 2015 a 2016, zůstává to problémem. Unijní přístup navíc nefunguje, což přiznává i Brusel.
A toto přiznání je vlastně i jedním z pozitiv návrhu nového přístupu k imigrační otázce, který ve středu představila Evropská komise. Mezi dalšími klady se dá uvést, že se má posílit vnější hranice EU a zjednodušit vracení ilegálních migrantů do zemí původu. A že se jako jedna z forem pomoci nabízí – vedle často problematického přijímání přistěhovalců – právě pomoc s deportacemi ilegálů.
Pak tu jsou ale i kontroverze, diplomaticky řečeno. Anebo tak trochu nesmysly, řečeno přímo. Tím hlavním a z pochopitelného hlediska i nejvíce medializovaným je koncept „povinné solidarity“. Tedy možnosti za krizové situace jednotlivým státům přijmutí uprchlíků nařídit.
Česká vláda se proti tomu slovy ministra vnitra Jana Hamáčka obratem ohradila, což je v pořádku. Rozhodování o imigrantech musí zůstat na národní úrovni. Pokud by se nahlodala plná rozhodovací pravomoc jednou, mohlo by to v oblasti vnitra pokračovat „salámovou" metodou dál.
Mezitím se ale eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johanssonová jala ujišťovat, že by se nic takového nedělo. Ještě se o tom asi povede živá debata...
A nezbývá doufat, že pozice české vlády zůstane pevná navzdory problémům, kterým na evropské úrovni ohledně dotačního byznysu Agrofertu čelí premiér Andrej Babiš. A že pevný zůstane i společný postoj celého Visegrádu.
Je jasné, že musíme se sice slabším, ale stále pokračujícím přílivem uprchlíků pomáhat – a je v pořádku, že pomáháme. V neposlední řadě i proto, že se společnou vnější hranicí přicházejí i společné problémy, které se musejí řešit společně. Ovšem na základě dohod a dobrovolnosti.
Termín „povinná solidarita“ je samozřejmě nonsens. A není to první případ. V bruselském slangu – eurospeaku – je to oblíbená disciplína. Pokud šlo o možná úsměvné, ale jinak vcelku neškodné termíny jako „jednota v rozmanitosti“, nebyl to až takový problém. Imigrační otázka je na takové slovíčkaření až příliš vážná záležitost.
