Kdo by chtěl žít věčně? Trend longevity sílí, zatímco si Češi zadělávají na vymření

„Neboj, ty se určitě dožiješ aspoň šedesáti.“

Před 100 lety by podobné chlácholení mezi kamarády představovalo výplod optimismu, protože průměrná doba dožití v tehdejším Československu dosahovala sotva 55 let. V 21. století působí takový vzkaz naštěstí úplně jinak.

Autorovi textu se takového svébytného životního povzbuzení dostalo po měsíci stráveném střídavě na ARO a jednotce intenzivní péče. Dožít se šedesátky samozřejmě představuje nekonečně lepší životní úděl než zemřít v nedožitých 33 kvůli náhlému selhávání orgánů vlivem splašené imunity. Nikdo dosud nedokáže jasně říct, proč se tělo nekuřáka a abstinenta pokusilo samo sebe zabít po nákaze obvykle bezpříznakovým virem. I přes tu­hle zkušenost vypadá šedesátka vedle možností dnešní vědy, lékařské praxe a vizí těch nejbohatších lidí planety jako neambiciózní číslo.

Smrt jako chyba softwaru

Technologičtí podnikatelé ze Silicon Valley pomohli v nedávných letech svými miliardami nastartovat trend, který nemá daleko k rouhání. V rámci zájmu o longevity předkládají zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin nebo vlivný investor a spojenec Donalda Trumpa Peter Thiel tezi, že lidská smrtelnost představuje obdobu poruchy, s níž si jednou lidstvo poradí podobně jako šikovný inženýr. Thiel proto opakovaně dává najevo, že se chce dožít aspoň 120 let, tedy více než dvojnásobku svého současného věku.

Vzdor konečnosti proklamují i další technologičtí magnáti. „Smrt mi nikdy nedávala žádný smysl. Jak může člověk být tady a pak prostě vyprchat?“ prohlásil dokonce spoluzakladatel Oraclu Larry Ellison.

Do biotech startupů s cílem přispět k prodloužení lidského života investuje stejný typ lidí, který s ještě větší vervou sype peníze do rozvoje umělé inteligence. Tedy technologie, jež má potenciál část lidstva nahradit, minimálně po pracovní stránce. Nabízí se otázka, která snad nevyzní po prvních odstavcích tohoto textu příliš rouhavě: Žít do 120 let, proč ne, ale kdo všechno po tom opravdu touží?

Mezi Silicon Valley a zbytkem světa je patrný rozpor v postoji k tématu života a smrti. Technologičtí mágové chtějí vdechnout život křemíku a životu na bázi uhlíku výrazně prodloužit datum použitelnosti. Moc dalších lidí se však do zmíněného vdechování nehrne. Ve státech rozvinutého světa včetně Česka padá porodnost tak brutálním tempem, že ještě do konce tohoto století má celkový počet obyvatel Země začít klesat.

longevity | Zdroj: Jan Juhaniak

Všichni jsou mrtví, Dave

Nejen Sigmund Freud popisoval, že ta nejpřímočařejší cesta k vítězství nad smrtí vede přes vlastní potomky. Vyspělý svět se ale dostal do kleští, které z něj na kolektivní úrovni vymačkají zbytky ochoty mít děti. Na spoustě míst planety je život tak pohodlný a bohatý, že představa sebeomezování se kvůli potřebám potomstva vypadá čím dál děsivěji.

Trend longevity paradoxně přiživují peníze výjimečných jednotlivců, zatímco na společenské úrovni silný trend k sebezáchově chybí. To se zdaleka neprojevuje jen bezdětností. V České republice by ke skokovému prodloužení průměrné délky života stačilo, kdyby vysoké statisíce lidí přestaly pít alkohol v rizikovém množství. Je to možná nudná pravda, ale žádná zázračná pilulka na masivní prodloužení doby života neexistuje. A sotva v nejbližších letech bude.

Přelakovat problém

Podobné naděje jasně utnul například profesor psychiatrie a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Jiří Horáček v podcastu Smrtelník. Podle profesora, který se intenzivně zabývá i tématem umírání, je přesto u jednotlivce možné dosáhnout prodloužení doby dožití řádově o roky.

Například vhodnou dietou. Smrtelnost nicméně zůstává neřešitelným problémem: každý člověk zemře. A jak připomněl Horáček, každý neřešitelný problém přináší dvě možnosti, jak s ním naložit. Buď změnit jeho výchozí zadání – v tomto případě dosažení toho, aby člověk nezemřel, a pokud to není možné, změnit aspoň úhel pohledu na problém.

Vyznavači longevity nemusejí hned chtít překonat smrt. Mnohdy jim stačí zdárně přelakovat vlastní strach ze smrti, případně z umírání a dlouhodobé nemohoucnosti. Takové obavy mají v Česku své opodstatnění. Tuzemská průměrná délka života ve zdraví mírně přesahuje 60 let, v rámci Evropské unie to je podprůměrný údaj.

Čechy nadále ve znepokojivě vysoké míře v porovnání se světem sužuje rakovina tlustého střeva. Tedy onemocnění, jemuž se do značné míry dá předcházet lepší životosprávou. V tomhle kontextu problém lidské smrtelnosti ve smyslu příliš brzy podlomeného zdraví řešení má. Aspoň teoreticky.

Kurz negativního myšlení

Dbát na svou životosprávu však nebude nikdo, kdo k tomu nemá odpovídající důvod. Problém lidské smrtelnosti lze přerámovat ještě jinak. K vyřešení není smrt, ale spíše vůle k životu.

Pozitivní motivace funguje lépe než negativní. Bylo tomu tak zřejmě i v případě vážných zdravotních těžkostí autora textu v době koronavirové uzávěry. Jeho stav se v kritickém období probouzení z umělého spánku souběžně zlepšoval s tím, jak se mu dařilo myšlenkami vymanit z ochromující odevzdanosti vůči selhávajícímu tělu.

Mozek do té doby hrál freudovskou hru na potlačovanou. Dlouho nechtěl připustit myšlenku, že se blíží smrt. Zároveň odmítal brát vážně formulaci lékařů, že do umělého spánku si půjde pacient „odpočinout“. Bylo jasné, že je tady něco zásadně špatně, ale nikdo to nechtěl říct nahlas. Před manželkou autora však ano, ta dostala pokyn připravit se na nejhorší.

VIDEO: Chci ukázat, že i s nevyléčitelnou nemocí lze žít plnohodnotně, říká známý odborník na výživu Šindelář v pořadu Flow:

FLOW: Rozhovor s Miloslavem Šindelářem • e15

Právě intenzivní vzpomínky na ni a touha po přítomnosti její a sotva jednoročního syna doprovázely zdravotní zlepšení. Postupně se autorovi dařilo myslet jasněji, místy až bizarním způsobem pragmaticky a klást si otázky, jestli by ještě nějak neměl před smrtí naložit s rozestavěným domem. Se závěrem, že nejjednodušší řešení bude prostě přežít a dostavět jej.

Všechno podobné odhodlání by samozřejmě bylo k ničemu bez špičkových schopností tuzemských lékařů. Sotva si lze představit, že v případě takového zotavení nehráli vůbec žádnou roli.

Šance na obrat k lidskému, nikoli robotickému tělu

Dožít se aspoň šedesátky znamená při obvyklém průběhu lidského života mimo jiné možnost vychovat děti až do jejich dospělosti. Těžko teď dohlédnout, jak by po dosažení takového milníku ochabla autorova vlastní vůle k životu a zvládání dalších případných vážných nemocí. Pro řadu dalších lidí, zejména z oblasti Silicon Valley, by ale dožití se stáří znamenalo například také vyšší šanci zásadním způsobem změnit svět – nejen umělou inteligencí.

Ne náhodou jsou právě technologičtí podnikatelé tolik motivováni k překonávání limitů dlouhověkosti. Málokterá další skupina lidí si tak silně osvojila přesvědčení o vlastních schopnostech pozvednout lidskou civilizaci jako celek. Na tomto místě nezáleží na oprávněnosti takového přesvědčení. Klíčové je o něm uvažovat jako o zdroji silné touhy zachovat si dlouhodobou vitalitu.

Spasitelský komplex kalifornských technobros však nakonec možná prospěje všem, i kdyby technologičtí magnáti najednou odpískali všechny biotech investice a drželi se jen rozvíjení AI. Všudypřítomnost výplodů umělé inteligence může obrátit i lidi mimo Silicon Valley k vlastním buňkám coby pomyslné kotvě do reality. Na roboty lze v době digitální přesycenosti přehodit myšlení, ale už ne vlastní přežití. Požitek z vlastní síly a zdraví žádný AI slop nenahradí.