Miloš Zeman je intelektuál. Uvažuje koncepčně a cítí potřebu se tím před veřejností pochlubit. I proto teď bez obalu oznámil, co s námi hodlá v příštích letech provést. Předčasné volby považuje za nesmyslné a škodlivé, proto bude menšinovou vládu Andreje Babiše držet stůj co stůj. Ústava mu to umožňuje. Neříká se v ní, že po vyčerpání tří pokusů prezident předčasné volby vypíše, ale že je může vypsat.
Jistě, v ústavě je díra. Je to ale vina jejích autorů? Ústava, stejně jako každý zákon, předpokládá od společnosti určitou míru dobré vůle. Zákonnost může fungovat jen tam, kde je alespoň trocha dobré vůle. Napsat zákon odolný vůči všem zlomyslným dezinterpretacím je nemožné. A ve slušné společnosti zbytečné.
Andrej Babiš na rozdíl od prezidenta není intelektuál, ale pragmatik. Cítil potřebu se od svého spojence lehce distancovat. Zjevně nechápe, proč o tom předem mluví.
Nemusíme se však dívat tak daleko do budoucnosti. Za 14 dnů proběhne ustavující schůze sněmovny. Sobotkova vláda podá demisi. Prezident jmenuje pana Babiše premiérem a na jeho návrh všechny ministry. Vláda obsadí Strakovku a ministerstva a začne řídit státní aparát, který jí bude svěřen. Tím vznikne nová situace, jiná než ta dnešní. Je otázka o kolik. Ale že by to byla změna k lepšímu, je vyloučeno.
Jak jsou rozdány karty? Spojenectví pánů Babiše a Zemana je pragmatické, ale v tuto chvíli pevné. Za delší konec v něm tahá pan Babiš. Ve sněmovně mají výraznou většinu „protisystémové“ strany ANO, SPD, Piráti a KSČM. To, že se nedohodnou na společné vládě, neznamená ještě, že se nedohodnou na ničem.
Vzniká také jakýsi napůl spontánní tlak, aby panu Babišovi vypomohla některá z demokratických stran. Ideologie je v tomto tlaku povědomá, stejná jako za „normalizace“: je třeba zabránit nejhoršímu a předejít nedozírným následkům. Je to přitom nejjednodušší způsob, jak nedozírné následky přivodit.
Demokraté se ocitli v menšině. Jistě, stalo se to demokratickou cestou a není to snad napořád. Jenže zatímco cesta z demokracie ven je snadná a jde to raz dva, cesta zpátky je namáhavá a trvá hodně let.
Podaří se udržet v novém prostředí alespoň zbytky demokratických struktur, zejména právě opoziční demokratické strany? Takové, které nestrčí dobrovolně Babišovi hlavu do chomoutu? Bude se náš politický systém alespoň v něčem odlišovat od toho ruského, kde parlamentní opozice fakticky neexistuje?
A hlavně: dokážou lidé v dílčích, konkrétních věcech trvat na svých občanských právech? Zbude něco, čemu Karel Havlíček kdysi říkal „zákonní odpor“? Cituji: „Kdykoli se od vládního některého úředníka nebo orgánu komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdo tuto křivdu mlčky snášeti, nýbrž se má vždy všemožně hájiti zákonným způsobem (…) Čím větší hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti.“
Autor je politolog
