Nic není v politice nového, všechno už tu bylo. I zpochybňování závazku plynoucího ze členství v Severoatlantické alianci vynaložit na obranu každý rok alespoň dvě procenta HDP. Takže drobné ohlédnutí. Dvouprocentní výdaje Česko mělo naposledy v roce 2005. Od té doby už nikdy.
Dvakrát během našeho dvacetiletého členství v alianci, konkrétně v letech 2014 a 2016, dokonce české obranné výdaje klesly pod jedno procento HDP. Na tohle alianční pravidlo zdaleka nekašleme sami. V Evropě jej dodržují jen Britové, Estonci, Lotyši a Řekové, těsně pod hranicí dvou procent se drží ještě Poláci a Litevci. Česko loni vydalo na obranu 1,2 procenta HDP, což bylo mimochodem nejvíce od roku 2011.
Skoro vždycky se ale čeští politici alespoň tvářili, že se za tuhle finanční jízdu načerno stydí. A slibovali nápravu, neboť slibem nezarmoutíš, a ještě udržíš před spojenci jakous takous tvář. Jen Jiří Paroubek se zkraje roku 2010 odvázal a ve sněmovní debatě o výdajích na účast českých vojáků v Afghánistánu srovnal své priority slovy „nikoli tanky, ale podpora našich mladých matek“. A zdatně mu přizvukoval tehdejší stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek: „Nechceme utrácet za tanky, potřebnější jsou rodiny s dětmi. Náš postoj je jasný: nikoli tanky, ale mateřská.“ Jenže to byl rok 2010, blížily se vypjaté volby a země byla pod tlakem finanční krize. Tak se trocha toho populismu dala pochopit.
Dnes je země v solidní kondici, volby jsou zadlouho, a z bezpečnosti se navíc stalo velké politické téma. Přesto jako by přes propast deseti let zněla Zaorálkova ozvěna: „Zvýšení výdajů na obranu na tuto úroveň znamená téměř 60 miliard korun navíc. To je obrovské číslo v situaci, kdy se ČSSD pere doslova o každou miliardu na rodičovský příspěvek...“ pravil vicepremiér a šéf ČSSD Jan Hamáček. Podle něj by se výdaje na obranu měly zastropovat na úrovni 1,4 procenta HDP. Závazky? Smlouvy? Nic.
Ouverturu k téhle oblíbené socialistické notě ovšem předehrál už premiér Babiš, když nedávno na návštěvě Izraele prohlásil, že dvouprocentní výdaje není rezort obrany schopen utratit.
Česko je opravdu spojencem k nezaplacení. Jeho vojáci jsou mezinárodně ceněni za své působení v misích, ale když dojde na to pustit slíbený smluvní chlup z eráru, najednou je každá výmluva dobrá. Když není po ruce krize, hodí se i neschopnost rezortu. Ne že by s armádními nákupy nemělo Česko dlouholeté problémy. Poslední debata o ceně radarů Věra NG ukazuje, že ideální stav je daleko. To by ovšem mělo sloužit jako motivace k vlastnímu zlepšení. Ne jako vysvětlení ostudného faktu, že Češi neplní spojeneckou smlouvu.
