Volební pravidla nejsou jen nudná matematika. Ukazuje se to i při průběhu stranických vyjednávání, při nichž se hledá rychlá zákonná záplata na díry, které v mechanismu přerozdělování hlasů získaných v parlamentních volbách udělal Ústavní soud.
Výmluvné je už to, že se pro tak klíčovou věc, jakou způsob sestavování dolní parlamentní komory je, využívá ladem ležící novela. Zachován má být prakticky jen obal, obsah se má vyměnit. To by se ale dalo ještě pochopit, sněmovní volby se mají konat za necelých osm měsíců. Takže času není nazbyt.
Větší vypovídací hodnotu má sám průběh přípravy nových pravidel. Konstruktivně-nadšenecký étos, který následoval po zveřejnění verdiktu Ústavního soudu, se dle očekávání vytrácí. Během včerejšího jednání neprošel návrh na projednávání výše zmíněné novely, proti se postavili zástupci ANO, SPD a Trikolóry. Liší se jak názory na přípravu nového volebního zákona – premiér Babiš prý chce, aby pocházel z vládní dílny – tak na jeho podobu. Přesněji řečeno, jak se mají pravidla upravit.
Za pozornost stojí jedna z variant, tedy že by se místo 14 volebních obvodů (krajů) dělala jedna společná kandidátka pro celou republiku. Stejně jako ve volbách do Evropského parlamentu. Opět nejde jen o nějakou bezbarvou matematiku. Podpora varianty jednoho volebního obvodu zaznívá z řad vládního ANO a opoziční SPD, většina ostatních stran je proti. Což mimo jiné znamená, že by tento návrh neprošel přes Senát, který je v rukách opozice.
Na tomto nápadu se dá ale krásně ilustrovat, jak se někteří politici snaží ošálit voličské masy (koneckonců nejednou se jim to podařilo, jako například při zavedení přímé prezidentské volby). Je to přehledné, spravedlivé i pro menší strany a nejlépe to vyhovuje požadavkům na poměrný systém, znějí obvyklé argumenty pro přeměnu republiky v jeden volební obvod.
Vše uvedené je svým způsobem pravda, ta ale není úplná. Jediná celorepubliková kandidátka zároveň podporuje roztříštěnost politického spektra, přináší nestabilitu a snižuje funkčnost celého systému. Stačí se podívat na příklady v zahraničí, třeba do sousedního Slovenska nebo do Izraele. Nedořečeno také bývá, komu to vlastně prospívá – malým stranám. Ale také novým politickým projektům, což už nemusí být jen pozitivní. Když se jen trošku známější politik pohádá ve své straně, hned si běží založit nějakou vlastní, řečeno jen s trochou nadsázky.
Pomáhá to však rovněž stranám vůdcovského typu, které mají ve svém čele výraznou osobnost a zároveň trpí nedostatkem regionálních předáků. Právě v tom je nutné hledat důvody podpory přicházející z ANO či z SPD. Ostatně podobně to kdysi bylo i na Slovensku za Vladimíra Mečiara.
Za normálních okolností by se souhlasné hlasy a argumenty o co největší volební spravedlnosti ozývaly i z řad stran, které se pohybují nad pětiprocentní hranicí, mnohé z nich jsou dnes ale sdružené ve volebních koalicích. Snad tedy tento nápad neprojde.
Samo o sobě by zavedení jednoho volebního obvodu tak škodlivé nebylo, muselo by ho ale provázet posílení většinových prvků, případně zvýšení prahu volitelnosti. Tzv. bonus pro vítěze, s nímž se také občas operuje, je jen částečným řešením. Může umožnit vznik vlády, ale pro fungující systém je potřeba i silná opoziční strana. Ale jak to dopředu poznat?
