Realita občas předčí i scénáře, které na první pohled vypadají přitažené za vlasy. Klasickým případem je rošáda kolem Romana Prymuly a Jaroslava Faltýnka.
Lepší příklad mocenského boje, který probíhá hned na několika úrovních, by se do učebnic politologie asi nedal najít.
Není zcela jasná agenda ani osazenstvo vyšehradské schůzky. Ví se s jistou dávkou určitosti, že kromě obou zmíněných tam byl ještě šéf ostravské nemocnice Jiří Havrlant. A teprve zpětně se nejspíš dostanou ven i okolnosti, za nichž byly záběry všech dotyčných pořízeny.
To je ale vlastně v tuto chvíli jedno. Důležité je, k čemu to vedlo a co to provází. Premiér Andrej Babiš v souvislosti s vyšehradským dýchánkem mluví o „absolutní katastrofě“. Z jeho strany jde ale spíš o velmi pohodlné vyřešení dvou problémů najednou.
S koncem vládního angažmá Romana Prymuly malinko poklesne i hradní vliv na kabinet, kde už začalo být exponentů Miloše Zemana příliš. A ustoupením Jaroslava Faltýnka do stranického stínu sice Andrej Babiš přijde o zkušeného parlamentního vyjednavače, ale také o mocenského konkurenta. A v neposlední řadě ze zraků veřejnosti zmizí i problém kolem brněnské kauzy Stoka.
A je tu i další oblíbená disciplína české politiky, testování ústavních pravomocí v praxi. Premiér Andrej Babiš vyzval Romana Prymulu k odchodu s tím, že jinak ho odvolá. Ministr se nejdřív vzpouzel, ale o víkendu „nevyloučil, že sám rezignuje“. A kolem toho se objevily obvyklé spekulace, zda prezident Miloš Zeman premiérovu návrhu vyhoví.
Vypadá to, že ano. A jelikož je tu už i jméno pravděpodobného Prymulova nástupce – ve hře je náměstek ředitele brněnské nemocnice Jan Blatný – jsou snad věci v chodu, jak mají jít.
Přesto je na místě si připomenout, jak je náš politický systém postaven. Je tu hlava státu, která má vcelku silné pravomoci. A po zavedení přímé volby i pocit, že tato „všelidová“ legitimita tyto pravomoci ještě zesiluje. Šéfem exekutivy ale je a má být premiér. Ať už je jím kdokoli.
Ministr samozřejmě není žádný slouha. Ale stejně jako kdekoli jinde platí i ve vládě vztah nadřízený–podřízený. A opět. Je jedno, jestli někdo zrovna blouzní o tom, že bude řídit stát jako firmu. Předseda vlády je první mezi rovnými, jak se tomu technicky říká. Složení vlády je výhradně jeho privilegium. Ústava v tomto smyslu mluví jasně: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ (Článek 68, bod 2.)
Zpátky ale k politickému hodnocení celé rošády. Ministr Prymula měl být jakýmsi hromosvodem, byť trošku jiného rázu než jeho předchůdce Adam Vojtěch. Tedy nikoli schytávat kritiku za nečinnost ale naopak. Za nutné, byť nepopulární kroky. Nyní se stal hromosvodem neutěšené koronavirové situace.
Zároveň se opět ukazuje personální krize hnutí ANO a způsob, jakým si Andrej Babiš představuje řízení státu. Nepřichází žádný zdravotnický expert ze stranických rezerv, hledá se opět mezi „nepolitiky“. Což by nevadilo, pokud by nešlo o politiku. Pokud má ale nový ministr nést odpovědnost, musí mít politické krytí. Jinak bude zranitelný, ať už bude sebevětším odborníkem.
