Máme nízký dluh, tak proč si nedopřát? Zde jsou důvody, proč musíme šetřit i letos

K čemu je nám srovnání s celkem, jehož velkou částí je Řecko či Itálie?

K čemu je nám srovnání s celkem, jehož velkou částí je Řecko či Itálie? Zdroj: E15 Ján Juhaniak

Naše zadlužení měřené jako dluh k hrubému domácímu produktu (HDP) je poloviční oproti průměru Evropské unie. Skoro to vypadá, že se snažíme být papežštější než papež a vyhrát triatlon, i když víme, že to stejně nedáme a jen budeme fyzicky nesmírně trpět. Proč si radši nedopřát, když jsme na tom relativně dobře?

Ostatně investice by se nám hodily a máme celou řadu podfinancovaných odvětví. Až tak moc, že se dnes skoro stojí zástupy na porcování medvěda. Chybí nám dálnice, školy by si určitě zasloužily víc, a to nemluvíme o podfinancovaném zdravotnictví. Každý z nás by určitě našel obory, kde by se víc peněz hodilo. Možná ve všech. Nešijeme tedy na sebe zbytečně jen bič, když bychom si mohli uvolnit ruce a nastartovat se do budoucnosti? Právě naopak, konsolidovat bychom měli i v budoucnosti, letošním rokem práce nekončí, respektive by končit neměla. Jsou pro to zejména tři velké důvody.

Jeden důvod je strukturální. Že máme nějaký dluh k HDP, je statistická zajímavost, ale nemáme ho kvůli tomu, že bychom během pandemie, války na Ukrajině či energetické krize zaplatili mimořádně za pomoc, když jsme ji nejvíc potřebovali. Notoricky se všemi kanály opakuje, že náš problém je strukturální. Snížili jsme daně a zvýšili běžné výdaje. Díra mezi výdaji a příjmy tu bude, i kdyby všechny pandemie a války skončily. To se nedá z principu nikdy vyřešit jinak než zvýšením daní či odvodů, anebo snížením běžných výdajů státu.

Zní to hezky, že bychom mohli být na úrovni průměru Evropské unie, ale je to špatné srovnání. Průměr EU v zadlužení je jako průměr třídy ve známkách, když tam vzadu sedí tři lavice nepoučitelných čtyřkařů. Každý rodič by vám řekl, že se nemáte srovnávat s průměrem, ale s těmi nejlepšími. A pokud nemíříte na stipendium, srovnávejte se alespoň se sebou rovnými. A vůbec, možná by bylo nejlepší se prostě jenom snažit zlepšovat bez ohledu na ostatní.

Obsah pouze pro přihlášené uživatele

Což je přesně to, co bychom měli dělat u zadlužení. Nechceme se srovnávat s chronicky zadluženými jižními státy. K čemu je nám srovnání s celkem, jehož velkou částí je Řecko či Itálie? Nebylo by lepší se srovnávat s průměrem srovnatelných zemí, třeba těch, které s námi sousedí? Srovnání s Německem nebo Rakouskem je na místě už dlouho, ale v lecčem se máme dnes srovnávat i s Polskem či Slovenskem. A proč se nesrovnávat s Estonskem? K čemu je nám dobré srovnání s celkem, ve kterém jsou země, se kterými se srovnávat vůbec nechceme?

A za třetí jsme si to na sebe ušili sami tím, že jsme vstoupili do Evropské unie a přijali zákon o rozpočtové odpovědnosti. Pokud bychom se chtěli přiblížit průměru Evropské unie, potom bychom brzy narazili na dluhovou brzdu a začali porušovat naše vlastní pravidla rozpočtové odpovědnosti. Ty máme mimo jiné i kvůli tomu, abychom neporušili přístupové smlouvy do EU, kde jsme se zavázali, že přijmeme euro, a tedy nebudeme mít dluh vyšší než 60 procent HDP. Průměr EU je nyní 83 procent.

To jsou tři argumenty, které nemusí přesvědčit každého, ale speciálně u toho třetího občas nastává zajímavý rozpor. Je totiž zajímavé, že často přichází volání po vyšším zadlužení anebo spílání na konsolidační snahy, že jsou zbytečné, protože je průměr EU ještě daleko, právě od stoupenců zavedení eura v České republice. To ale bohužel jde jedno proti druhému. Každý, kdo to s eurem u nás myslí vážně, by měl dobře vědět, že současná rozpočtová situace se sice zlepšila, ale pokud bychom chtěli euro přijmout, žádný velký prostor k další rozpočtové nezodpovědnosti už nemáme.