Miliardy, maléry a atomové učiliště v Evropě. Jak Česko obstojí v jaderné renesanci?
Jaderná renesance přichází do Evropy a Česko bude v tomto pochodu mezi prvními. Zda je to nějaká výhoda a zda nás to nebude stát víc, než si nyní dovedeme představit, teprve uvidíme. Byla by to taková evropská premiéra, protože jinde se zatím jen vrší maléry a miliardy tečou proudem.
Každopádně na stole v ČEZ jsou konkrétní finální návrhy na stavbu čtyř velkých jaderných bloků. Na ten první vydal Brusel již notifikaci potřebnou k financování a poskytnutí státní pomoci, která bude nezbytná. A během pár týdnů se uvidí, kdo za pět let jako první kopne na stavbě u Dukovan. Další stavby po kontinentu by se tou dobou už měly také rozjíždět. A snad lépe než to, na čem se momentálně pracuje.
Když to nejde
Po černobylské havárii v roce 1986 se v Evropě dřív mohutně budované a podporované jaderné elektrárny přestaly stavět a po havárii v japonské Fukušimě (2011) se začaly zavírat. Naposledy odstavili loni v dubnu tři jaderky v Německu.
Vytrvalost v těžkých letech projevili pouze houževnatí Finové, kteří se pustili do stavby s francouzskou Arevou. Tu už dávno koupila státní energetická firma EdF a dnes je jedinou společností, schopnou zvládnout jadernou technologii na kontinentu. V roce 2005 začali stavbu jaderné elektrárny Olkiluoto, která měla být hotova už v roce 2010, za tři miliardy eur. Nakonec ale byl třetí blok spuštěn teprve před několika týdny a náklady byly čtyřnásobné.
Francouzi se pak jako technologická velmoc chtěli předvést na náročném britském trhu a pustili se do projektu Hinckley Point C, který měl spustit své dva bloky za 18 miliard liber v roce 2025. Po poslední aktualizaci to vypadá na rok 2029 a rozpočet v cenách roku 2015 se pohybuje od 31 do 34 miliard liber, což je v přepočtu bezmála bilión korun. To jinak nadšeného českého stavitele jaderných elektráren dost vyděsí.
Britové ale mají chladnější hlavu. V těchto dnech navzdory této skutečnosti schválili licenci pro jadernou elektrárnu Sizewell C, která má být jakýmsi pokračováním Hinckley Pointu. Jako investor zde původně figurovala EdF s čínskou společností China General Nuclear Power, ale nakonec to bylo vyhodnoceno jako bezpečnostní riziko a padesátiprocentní podíl převzala britská vláda, takže nese i břemeno prodlužování a prodražování výstavby, kdy se sice EdF zaklíná, že tentokrát to bude lepší, ale jistota moc velká není.
Cílem vlády je ale tak jako tak snížit postupně svůj podíl na dvacet procent dřív, než půjde elektrárna do provozu. A kupodivu – na rozdíl od katastrofistů předpovídajících jaderné energií ekonomický kolaps – nemají Britové nouzi o nabídky. Před nedávnem například oznámily Spojené arabské emiráty, že oslovily několik evropských vlád s tím, že by své ropné miliardy investovaly do jádra. A Británie chce s jaderným programem pokračovat i po Sizewellu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
