Místo konsolidace rozpočtů sledujeme jejich windfallizaci
Že je windfall tax podfuk, popírající sliby vládní koalice, ministra financí při jejím schvalování a následné řady nenaplněných příslibů jejího zrušení, už není pochyb. Podmínka pokrytí nákladů energetické krize z mimořádných příjmů už nastala. Navíc je to past, do které vleze vláda vzešlá z parlamentních voleb v roce 2025. Jednorázově přijde až o 40 miliard příjmů, které současné vládě kryjí nikoli mimořádné, ale běžné náklady rozpočtu. Což se nikdy nemělo stát.
Stanjurovy sliby o dočasnosti a mimořádnosti
Česká diskuze o pokračování 60procentního zdanění neočekávaných zisků nad rámec 21procentní daně právnických osob je ověnčena mnoha mýty a úplně zcestnou argumentací vlády a jejích poradců. Pokračování windfall daně je neobhajitelné. Každý si může pustit záběry nebo přečíst záznamy z jednání v Poslanecké sněmovně či Senátu a další četná dodatečná veřejná vyjádření, ve kterých se navrhovatel zákona poslanec Zbyněk Stanjura, toho času ministr financí, zaklíná mimořádností a dočasností tohoto zdanění.
VIDEO: Debata o windfall tax mezi Mojmírem Hamplem a Michalem Šnobrem
Přímo ministr financí mnohokrát otevřeně zopakoval, že výnosy této daně nemají sloužit ke krytí běžných nákladů rozpočtu, stejně jako to, co už se stalo, tedy že pokud výnosy mimořádných opatření dosáhnou mimořádných nákladů energetické krize, musí být toto zdanění zrušeno. Za zmínku stojí také vyjádření, ve kterém zdůvodnil časové zavedení daně na roky 2023 až 2025 jako předběžnou jistotu takového zdanění, když na začátku nebylo možné odhadnout délku energetické krize, a s tím že daň se jednodušeji zruší, než kdyby se měla každý rok prodlužovat. Ještě na konci roku 2023 dokonce ministr financí veřejně prohlašoval, že zrušení daně bude navrhovat on sám, a nikoli vláda, a to už pro rok 2024.
Nyní jsme v situaci, že krizová opatření v energetice EU oficiálně skončila k 30. červnu 2023 a v Česku skončila k 31. prosinci 2023 tím, že byly ukončeny 90procentní odvody z tržeb, které šlo opravdu nazvat mimořádnými. Od počátku roku 2024 je elektroenergetika v běžném stavu a v celé EU funguje na běžných tržních principech. Přesto chce vláda v roce 2024 a zřejmě i 2025 s windfall daní pokračovat. Jen v roce 2024 chce vybrat prostřednictvím této daně až 40 miliard a podobně i v roce 2025.
Nutno podotknout, že v těchto letech původní vládní scénář počítal s inkasem 17, potažmo 10 miliard korun. S tím, jak se vládě aktuálně nechce toto zdanění řešit, je jisté, že celá konsolidace rozpočtů této vlády spěje k čisté windfallizaci, tedy krytí běžných nákladů rozpočtu z mimořádných příjmů.
Zdanění zisků, které vláda sama nařizuje
Úplný nonsens je fakt, že nejen vláda, ale zřejmě i NERV od začátku zcela mylně vycházely z premisy, že mimořádné zdanění se samo vypne s tím, jak budou klesat ceny elektřiny. Faktem ale je, že průměrná prodejní cena elektřiny ze strany ČEZ byla v roce 2022 na úrovni 100 eur za MWh a to je aktuálně i tržní cena futures kontraktu celoroční dodávky elektřiny na rok 2025 i při relativně nízké ceně povolenky. Původní odborně‑politický vzorec výpočtu windfall zdanění v elektroenergetice totiž nebral v úvahu, že mezi srovnávacím obdobím let 2018 až 2021 a let 2023 až 2025 vzrostla tržní cena povolenky určující cenu elektřiny v našem regionu o 600 procent z ceny 15 eur za tunu až na 90 eur. Celé se to zvrhlo ve zdanění zisků, které ale vláda skrze podporu transformace evropské energetiky a růst ceny povolenky výrobcům elektřiny sama nařizuje, nutí plnit a i na půdě EU ji trvale podporuje. Dohromady nepochopitelné.
Úplným vrcholem absurdnosti celé české diskuze je fakt, že kolem 85 procent daně a možná i více zaplatí jen jediná společnost, a to soukromá akciovka ČEZ, která je vlastněna ze 70 procent státem a ze 30 procent menšinovými domácími a zahraničními investory. Úplně každý z toho pochopí, že pokud se stát jako majoritní akcionář ČEZ bez peněz z ČEZ neobejde, není jediný důvod, aby si tyto příjmy zajišťoval diskriminační a proporcionalitě daňového systému odporující daní, která se dá bez uzardění nazvat daňovým násilím vůči jedné skupině kapitálu.
Jako většinový akcionář ČEZ si totiž stát kdykoli může a bez jakýchkoli pochyb (stačí 51 procent všech hlasů na valné hromadě) rozhodnout o výplatě jakékoli dividendy ze stejné hromady peněz v ČEZ. Kromě toho by získal z vyplácených dividend, které by získali menšinoví akcionáři, ještě navíc srážkovou daň.
Autor je investor a minoritní akcionář ČEZ.
