O kolik zvýšit daně k vyrovnání rozpočtu, když více než třetinu výdělku pošleme státu?
Naše složená daňová kvóta je v letošním návrhu státního rozpočtu vypočítaná na 34 procent. O kousek více než třetinu našich výdělků, ať už mezd, zisků, úroků, či rent, pošleme státu. Není to úplně nejlepší číslo, ale když sečteme daně, odvody a další platby státu, které následně podělíme hrubým domácím produktem, můžeme alespoň najít číslo, které se dobře srovnává v čase a v prostoru.
A hodí se nám i k úvaze o tom, kam by nás na mapě či v čase posunulo, pokud bychom naše rozpočtové problémy řešili pouze na straně příjmů státního rozpočtu. Ani to není tak jednoduché, protože kraje a města vytvářejí obecně přebytky, zatímco státní rozpočet jako takový je ve ztrátě. A určitě by nebylo možné počítat daňový výběr ze zvýšení daní trojčlenkou, protože známe Lafferovu křivku a víme, že s vyšší cenou, kterou daň způsobí, klesá poptávané množství, a navíc lidé daně umějí obcházet a občas se jim vyhýbají i nelegálně. Ale pojďme si to na chvíli odmyslet, případně si tam můžeme přidat nějakou konstantu, jak moc věříme, že bychom na daních po jejich zvýšení nezaplatili.
Jak jsme na tom? Od roku 2019 daňová kvóta klesala, což je ostatně i jedna z příčin toho, proč máme naplánovaný schodek na 252 miliard a měli jsme ještě vyšší. Není to cílem tohoto zamyšlení, ale jen si připomeňme, že zhruba třetinu tohoto problému způsobilo snížení daní, třetinu zvýšení výdajů a třetinu růst úroků ze státního dluhu.
Bývali jsme na 34,6 procenta, pak jsme po roce 2019 spadli v roce 2022 až k 33,3 procenta a nyní je plánováno 34. Takže víc než předloni, ale pořád na půl cesty k tomu, co jsme znali před pandemií. Nezapomínejme, že skoro procento HDP jsme vybrali na dani z mimořádných zisků. A není to jen o daních, velká část problému je i ve jmenovateli, tedy v tom našem českém nerůstu. Kdyby ekonomika rostla, složená daňová kvóta by byla automaticky menší.
Je 34 procent málo, nebo hodně? Mě se neptejte, mně to přijde astronomické samo o sobě, ale pojďme si to srovnat v čase a v prostoru. V čase jsme si ukázali, že to nijak výrazně nevybočuje z posledních let před pandemií. A v prostoru? Česká republika je lehce pod průměrem zemí OECD, tedy zemí bohatého světa. Velmi lehce, vlastně jsme po Japonsku druzí nejvíce průměrní. Nemůžeme se nijak srovnávat s Irskem se skoro 21 procenty, ale zase jsme výrazně daleko od francouzských více než 46 procent. Můžeme se bavit o tom, jestli chceme být více Irsko, anebo Francie, a politika by tak měla vypadat. Já bych se posunu k Irsku nijak nebránil, a to nejen kvůli tomu, že mi chutná jejich pivo.
Co kdybychom tedy chtěli najít celých 252 miliard pro státní rozpočet na daňových příjmech? Kdybychom nijak neměnili rozpočtové určení daní, je to jednoduchá matematika: 1,94 bilionu příjmů státního rozpočtu a 252 miliard chybí. Naše daňová kvóta by musela vzrůst o 4,4 procentního bodu. Rázem bychom byli mezi Nizozemskem a Lucemburskem. Přeskočili bychom devět zemí a před námi by už bylo jen zbylých deset. Posunuli bychom se téměř na půl cesty do Francie.
Je to katastrofa? Asi bychom to přežili. Určitě se nám to nehodí v době, kdy ekonomika stagnuje a zoufale z toho hledáme východisko. Kdybychom se přehřívali kdesi vysoko nad potenciálem naší ekonomiky, určitě by to bylo více učebnicové, nyní bychom si tím sami pod sebou podřezávali větev. Možná stojí za to se vrátit k myšlence, jestli jsme dokázali dost udělat na straně výdajů a dlouhodobého růstu.
