Ruská agrese na Ukrajině je zajímavá i z hlediska fungování a nefungování mobilních telekomunikačních firem na územích, která v průběhu bojů od března přecházela z jedné strany na druhou. Rusové se totiž snaží „normalizovat“ život pod okupační správou a součástí toho je i to, že se civilní obyvatelstvo v „nově připojených územích“ bude schopno dovolat.
Analýzu toho, jak to s mobilními operátory v oblasti Chersonu a Záporoží vypadá, nedávno vydala společnost Enea Adaptive Mobile Security. Ke dvěma operátorům – MKS v Luhanské a Feniks v separatisty kontrolované Doněcké oblasti – se připojili 7Telecom a MirTelecom v okupované části Chersonské a Záporožské oblasti. Jak mi řekl autor analýzy Cathal Mc Daid, je celkem zřejmé, že firmy neslouží jenom pro civilní účely. „Je to zjevně vojenské rozhodnutí, jednak ruská armáda používá mobilní sítě jako záložní řešení, pokud jim nefunguje jejich komunikace, ale i místní loutková civilní správa musí mít možnost komunikovat, nemohou mít vojenská rádia.“
Kdo má jaderné zbraně a kde jsou rozmístěné?
Patrné je to i z toho, že na okupovaném Krymu byl dva roky k dispozici jen jeden operátor, dnes jsou to čtyři. Na východě Ukrajiny to naopak trvalo jen pár týdnů, než se s jarním postupem ruské armády operátoři rozšířili na anektovaná území, a naopak se jim pokrytí zase scvrklo poté, co Rusové začali ustupovat. „Je pravděpodobné, že co se z technologií dalo odmontovat a co stihli odmontovat, tak sebrali. Pokrytí prostě zmizelo z mapy,“ dodal Mc Daid. Mění se i stránky okupačních operátorů – MirTelecom se rozšířil postupně i do okupované části Charkovské oblasti, a dokonce oznámil na svém webu otevření nového klientského centra ve městě Volčansk. Toto oznámení stáhl poté, co město Ukrajinci osvobodili v rámci ofenzivy koncem léta. Stejně tak nezobrazuje části Charkovské oblasti na mapě pokrytí.
Každopádně je velmi pravděpodobné, že operátoři vyrostlí na okupovaných územích používají kombinaci zařízení ukradeného Ukrajincům (s čímž mají separatisté své zkušenosti už z roku 2014, kdy vyrostli z toho, co sebrali ukrajinskému Lifecellu a Kyivstaru) a dodávek z Ruska. Zároveň začali využívat čísla z ruského číslovacího plánu (začínající kódem +7, Ukrajina má +380). Protože Ukrajinci na okupovaných územích nemají jinou možnost, musejí využívat těchto operátorů, což znamenalo nutnost vyměnit si v telefonech SIM karty. Zároveň při pořízení nové služby museli lidé ukázat své doklady (což je v Rusku obvyklé). Dle Mc Daidovy analýzy jde navíc v případě 7Telecomu a MirTelecomu o faktické rozšíření sítí operátorů, kteří již fungují na Krymu, protože s krymskými firmami sdílejí tito operátoři některé kódy například pro aktivaci služeb. Zároveň oba operátoři sdílejí v některých místech síť a se SIM kartou jednoho je možné se přihlásit i do sítě druhého.
Celá tato šaráda s různými lokálními mobilními operátory je do značné míry produktem západních sankcí uvalených na okupovaná území, které jsou ještě přísnější než vůči samotnému Rusku. I když jsou nelegálně anektovaná území z hlediska Putinova režimu formálně součástí Ruska, pokud by se na ně vydali přímo ruští operátoři, tak by na ně dopadly sankce naplno a měli by ještě daleko závažnější problémy se získáváním technologií a vybavení a také se vzájemnou fakturací s roamingovými partnery minimálně v západních zemích.
Ostatně roaming je to, co obyvatelé okupovaných území přesně z tohoto důvodu samozřejmě k dispozici nemají. Lidé se tak dovolají v rámci tamních sítí a mohou volat do Ruska. Simkarty těchto operátorů pochopitelně v zahraničí nefungují a nikdy nebudou, o to legračnější je, jak MirTelecom na svých stránkách uvádí, že na nabídce roamingových služeb „pracují“ a že „technické části už máme vyřešené, zbývá dořešit jen právní záležitosti“.
Zajímavé a vcelku neuvěřitelné je, že MirTelecom poskytuje dle svého ceníku i možnost volání na Ukrajinu, i když za desetkrát vyšší ceny – 20 rublů za minutu (asi osm korun), než si počítá za volání do ostatních sítí na okupovaných územích. Technicky jde podle Mc Daida o využití takzvaného SIM boxu, což je zařízení, které obsahuje desítky SIM karet s různými čísly a běžně se využívá v některých afrických zemích k podvodným voláním do Evropy, protože tato čísla je pak složité jednotlivě dohnat a zablokovat.
Každopádně důvod, proč to Rusové vše dělají, je jasný. Kromě vojenského hlediska je důležité, aby okupant měl co největší kontrolu nad tím, co lidé čtou a sledují. Proto také donutili i místní pevné operátory na zabraných územích, aby se propojovali do Ruska, a ne na Ukrajinu, čímž u nich lépe fungují nástroje cenzurující internet. I proto ukrajinští mobilní operátoři následují dle zpráv postupující armádu při osvobozování měst a vesnic v těsném závěsu a připojení obnovují co nejrychleji. Telekomunikace jsou tak další „frontou“ této války.
Autor je spolupracovník redakce
