Po rozpadu Sovětského svazu nastalo období naivního optimismu. S trochou nadsázky se dá říci, že jakýkoli krok tehdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina interpretovala západní média jako další krok na cestě k demokracii. Poté, co v roce 2000 vystřídal Jelcina Putin, řekl o něm americký prezident George Bush: „Podíval jsem se tomu muži do očí. Považuji ho za velmi čestného a důvěryhodného. Velmi dobře jsme si popovídali. Byl jsem schopen vycítit, jakou má duši: muž hluboce oddaný své zemi a dbající na její nejlepší zájmy.“
Bushův odhad možná nebyl úplně nesprávný, jen asi netušil, že by jednou mezi zájmy Ruska mohla patřit anexe území jiného státu či podpora separatistů.
Bush: Podíval jsem se tomu muži do očí. Považuji ho za velmi čestného a důvěryhodného
Zabrání Krymu a vojenské akce na východní Ukrajině byly pro svět překvapením a těžko je mohl někdo předvídat. Gulnaz Šarafutdinová, která přednáší v ruském institutu na King’s College v Londýně, ale tvrdí, že jisté náznaky změny kurzu v Kremlu se daly pozorovat už od roku 2011.
Problémem je podle ní úzká specializace odborníků a nedostatek znalostí z dalších oblastí. „Pokud je nějaký západní expert na Rusko řekněme politolog, má přehled o fungování a charakteru státních institucí, je mu jasné, že Putin a jeho úzký kruh nejbližších vládnou téměř neomezeně a podobným způsobem,“ píše Šarafutdinová ve svém článku.
Proč většina expertů Rusko nechápe, uvádí několik příkladů, jak může propojování informací z různých oborů pomoci k pochopení souvislostí, jež by v rámci jedné specializace zůstaly skryty.
Cesta do hlubin ruské duše
Šarafutdinová navrhuje přístup politologů doplnit poznatky z historie, antropologie či psychologie. V odborné literatuře zabývající se ruskou společností se to hemží termíny jako trauma, ztráta nebo pošramocená národní identita. Jako příklad lze zmínit knihu Sergeje Uškina Patriotismus beznaděje. Autor popisuje změny v ruské společnosti v postsovětské éře a tvrdí, že mentální postoj většiny lidí i celých komunit se dá popsat jako beznaděj kombinovaná s lehkomyslností. Jiná studie popisuje, jak se postoj Rusů k Západu posunul od prvotního euforického přijetí až k paranoidnímu odmítnutí. Stranou pozornosti badatelů nestojí ani ruská filmová produkce. I tam se často objevují motivy strachu, hněvu a úzkosti.
Tyto příklady ukazují, co dříme v ruském národě pod povrchem a v jejich světle lze lépe chápat některá rozhodnutí Kremlu. Prezident Putin v letech 2011 a 2012 do svého slovníku zařadil pojmy jako vlastenectví, morálka a tradiční hodnoty. Jeho výroky naznačují, že považuje Rusko za jedinečnou a svébytnou civilizaci, která se od té západní liší a je jí morálně nadřazena.
To, že nezůstal jen u slov, ale rozhodl se pro „přijetí Krymu zpět do vlasti, kam vždy náležel“, je logickým vyústěním jeho snahy vyjít vstříc tužbám lidu a obnovit slávu a svrchovanost Ruska. Kritiku západních států pak odbývá poukazem na vojenské intervence Spojených států po celém světě.
Mezi mlýnskými kameny
Odborníci na mezinárodní vztahy se pokoušejí pochopit příčiny současných trendů a odhadnout budoucí. Jejich snaha o objektivitu a otevřenost vůči jiným názorům však často způsobuje, že jsou obviňováni z paktování s nepřítelem. Velkému tlaku čelí například pobočka Carnegieho nadace v Moskvě. Členové tohoto nadnárodního think tanku jsou Rusové, ale odmítají sloužit kremelské propagandě. Kvůli tomu je jejich organizace ruskými úřady i médii kritizována jako nepřátelský prvek nebo rovnou nástroj CIA. Paradoxně je ale kritizují také někteří kolegové ze Západu za přílišnou snahu neprovokovat Kreml.
„Situace v Carnegieho centru v Moskvě odráží širší a znepokojivý trend,“ píše Pavel Koškin, editor webu russiadirect. „Tím je ideová polarizace odborníků jak v Rusku, tak v USA.“ Dokládá to zkušeností šéfa Mezinárodního institutu pro politickou expertizu Jevgenije Minšenka. Ten se před rokem vydal do Spojených států, kde měl přednášky na univerzitách a dalších institucích. Ke svému údivu se shledával s neochotou lidí vyslechnout odlišné názory nebo hledat alternativní pohledy. Tvrdí, že se ideologický rozkol mezi Rusy a Američany závratnou rychlostí prohlubuje.
Jistý americký odborník na rusko-americkou problematiku dostal na své přednášce od jednoho posluchače otázku: „Považujete Putina za zločince?“ Po záporné odpovědi přednášejícího muž vstal a opustil sál.
Úpadek objektivity
Profesor ruských studií na univerzitě v New Yorku Stephen F. Cohen tvrdí, že objektivita většiny médií ve Spojených státech, pokud jde o Rusko, upadá. V článku Pokřivené Rusko píše: „I tak seriózní deníky jako New York Times a Washington Post už ve svých článcích nelpí na tradičních novinářských standardech, často opomenou zmínit základní fakta a kontext, neodlišují jasně mezi zpravodajstvím a analýzou, upouštějí od dříve neodmyslitelného přidání alespoň dvou rozdílných stanovisek odborníků, nedávají prostor opačným názorům. Výsledkem je, že americká média jsou nyní méně objektivní, méně vyvážená, více konformní a jen o málo méně ideologická, než byla v době studené války.“
Objektivita většiny médií v USA, pokud jde o Rusko, upadá
Cohen se domnívá, že žádný z ruských vůdců po Stalinovi nebyl v Americe tolik démonizován jako Putin. Za obzvláště smutnou skutečnost považuje fakt, že se rezignace na vyváženost a věcnost nevyhýbá ani žurnalistům, kteří se specializují na Rusko. Jistá novinářka například ve svém obsáhlém textu o Putinovi napsala: „Rozdrtil opozici a sám se nemůže pochlubit ničím než zemí, která se rozpadá.“
Ideologie místo rovnováhy
V Rusku samozřejmě o objektivitě médií nelze hovořit. Znalci poměrů ale dodávají, že v zemi je silná poptávka po jednostranné ideologii, a nelze tedy vinit jen média nebo vládu. „Kde mizí zdravá vyrovnanost, tam nastupuje ideologie,“ píše Koškin. Ruská oficiální média vlastně vycházejí vstříc něčemu, co Minšenko nazývá „buranský antiamerikanismus“.
Podle Koškina jsou na vině neschopnost a hlavně nechuť pochopit postoj Spojených států, které se nevyhýbají ani učencům. Odborníci zastávající oficiální názory pak pohlížejí na jakýkoli pokus o porozumění Západu s nevolí. Když se Minšenko vydal do USA a Británie, aby se blíže seznámil s průběhem parlamentních voleb, dívali se na něj jeho vlastní kolegové s hlubokou nedůvěrou.
I když jsou v Rusku mnozí odborníci se vstřícným postojem k Západu, někteří z nich nemají sebemenší chuť pouštět se do diskuzí se svými prokremelskými kolegy a slepě se drží svého jednoznačně západního postoje. „Přece jen ale existují někteří akademici mezi oběma krajními názory jako já, kteří se pokoušejí v této polarizované atmosféře najít zdravou rovnováhu,“ dodává Minšenko.
