Otázka z titulku zní skoro nepatřičně. Rusko přece vede barbarskou válku v Ukrajině, kde ničí a zabíjí. Ne, nehodlám tu hrát ďáblova advokáta, protože „rozumět“ neznamená „mít pochopení“. Ničení a zvěrstva, která Rusko páchá, samozřejmě nelze než odsoudit. Rozumět Rusku jako faktoru bezpečnosti je však nezbytné pro naši budoucnost. Domnívat se, že odstřižením diplomatických a energetických vazeb je problém vyřešen, by byl nebezpečný omyl.
Válka, kterou Rusko vede proti Ukrajině, vstoupila do svého třetího roku. Za tu dobu se v nás vystřídalo mnoho pocitů. Od prvotního šoku přes strach, co nastane, pokud Ukrajina podlehne, naději, když začala agresora vytlačovat, až po únavu, jakkoli to zní hloupě, když na rozdíl od Ukrajinců my v zákopech nebojujeme. Celkově však zavládlo přesvědčení, že Rusko už pro naše budoucí úvahy není relevantní. Protože se tamnímu režimu nedá věřit, nechceme s ním obchodovat a pochopitelně se ani jinak družit. Rozprostřela se dokonce jakási úleva, že je „ruské dilema“, které se v českých veřejných debatách pravidelně objevovalo, konečně vyřešeno.
Byla by však chyba považovat Rusko za „vyřešené“. Možná ztratilo relevanci jako partner a jeho vojenská síla se ukázala být méně hrozivá, než jsme se obávali, podcenit riziko, které Rusko bude i nadále představovat nehledě na výsledek aktuálně zuřící války, by však byla fatální chyba. Ať už zůstane konsolidovaným státním útvarem, nebo se začne rozpadat, jako bezpečnostní faktor pro Evropu nevymizí.
Pokud zůstane u moci současné vedení s Vladimirem Putinem nebo některým jeho nástupcem v čele, budeme se pravděpodobně i dál potýkat s expanzivním státem testujícím připravenost evropských zemí a jejich obrany. Začne-li moc Kremlu slábnout a ponoří-li se Rusko do chaosu, v němž budou různé skupiny bojovat o moc, bude i to pro Evropu závažné nebezpečí, byť jiné úrovně. Malou ukázkou byla ostatně loňská krátká vzpoura Jevgenije Prigožina. Nepředvídatelnost rozkolísaného státu neschopného spravovat své území s sebou nese rizika bujení aktivit extremistických skupin, zbraní různého typu či separatismu. Nemluvě o nepředvídatelnosti politického vedení takové země.
Existence Ruska jako mohutného státního útvaru v bezprostředním sousedství NATO je skutečností, která se nezmění. Z historie bychom měli čerpat ponaučení, že Rusko, nehledě na své aktuální mocenské kapacity, bylo vždy zásadním faktorem bezpečnosti v Evropě, ať už jako aktivní činitel, nebo jako zdroj nestability. Je proto přímo životně důležité rozumět tomu, co se v Rusku děje. Koneckonců právě rozdílné vnímání konce 20. století u nás a v Rusku vedlo k mylné domněnce, že riziko nové konfrontace nehrozí. Tuto chybu nesmíme opakovat.
Západ snadno přijal premisu o nevyhnutelnosti spolupráce dvou dříve znesvářených bloků a euforie z nově nabyté svobody ve střední Evropě přehlušila tehdejší frustraci Ruska z vlastního mocenského úpadku. Pocit ponížení pramenící z tohoto období se i nyní zjevně zrcadlí v podpoře výbojné politiky Kremlu mezi ruským obyvatelstvem.
S geografickými danostmi nic nenaděláme a přítomnost Ruska ve východní Evropě nemůžeme ignorovat. Můžeme doufat, že se snad jednou, po nezbytné katarzi, stane důvěryhodným členem mezinárodního společenství. Do té doby ale musíme být ostražití. Snaha porozumět Rusku a studovat jej včetně jeho vztahů k okolním zemím musí být stabilní součástí relevantních veřejných politik, zejména té zahraniční, stejně jako studijních osnov.
