Německá ekonomika stagnuje, propadá se, je v krizi, píše se už řadu měsíců. Vysoká inflace vyhání spotřebitele z obchodů, krachují prodejci obuvi a módního oblečení, problémy mají i další obory. Málo se staví (i stavební firmy padají do insolvence), automobilky se stále perou s dodávkami dílů, omezuje se výroba, přechod na elektrovozy není tak jednoduchý, jak se čekalo. Zejména proto, že klesly prodejní pobídky státu.
Vážné problémy hlásí i jiné tradiční oblasti německého průmyslu, především chemie, kde se v posledních měsících také omezuje výroba. Statistiky během první poloviny roku ukazují velké propady. Tržby meziročně spadly o 15 procent, vynucené odstávky přinesly pochopitelně i nižší objem výroby. Ta klesla o osm procent, což na první pohled není zase tolik. Když se ale odečte stále produktivní výroba léčiv a dalších zdravotnických prostředků, vykazuje německá chemie propad o sedminu.
Svaz německého chemického průmyslu vykazuje ještě jeden varovný ukazatel, který výrazně poklesl, a to je využití výrobních kapacit. Ty se během prvních dvou čtvrtletí roku využívaly jen ze 77 procent, což Německo dlouho nepamatuje. Za obvyklé se považuje využití z 85–90 procent. Ve hře je tu řada faktorů, o nichž ještě bude řeč, jednou z důležitých okolností je i dlouholetá „česká nemoc“, tedy nedostatek pracovníků. Německo má vlastní variantu této nemoci, jež se i v chemickém průmyslu projevuje tím, že chybějí vysoce kvalifikovaní pracovníci, bez nichž se výroba neobejde.
Ještě více drtí německý chemický průmysl vysoké ceny energií, s nimiž musí dnes pracovat. Největší chemička světa BASF se kvůli tomu dokonce odhodlala přesunout část výroby do Číny, kde investovala obrovskou sumu deseti miliard eur. BASF za to sklidila kritiku za vytváření nové závislosti na Číně, vedení koncernu ale přehodilo vinu na vládu, která není od začátku války na Ukrajině schopna zajistit levnější energii. A to navzdory tomu, že garantované ceny elektřiny a plynu, bez něhož není výroba v chemičce možná, vláda zajistila pro průmysl poměrně rychle po ruském vpádu. Mimo jiné i pod tlakem chemické lobby.
Ta se nyní k nátlaku na vládu vrací. Prezident Svazu chemického průmyslu Markus Steilemann považuje vysoké ceny energií za příčinu klesající konkurenceschopnosti na světových trzích. „My jako průmysl samozřejmě vnímáme, že politici nezavírají oči před současnými problémy. Slova ale ještě nejsou činy,“ prohlásil Steilemann, aby donutil kabinet Olafa Scholze k dalším dotacím vyšších energetických nákladů, spojených s prudkým zdražením po vypuknutí války na Ukrajině.
Průmyslová energie je dnes k dispozici někde na hladině deseti centů za kilowatthodinu. Chemický průmysl je ale na energie velmi náročný, takže každý desetník hraje velkou roli. Roční spotřeba v celém oboru se udává kolem 300 terawatthodin, což je zhruba polovina celkové spotřeby všech německých domácností. Německý chemický obr BASF spotřebuje čtvrtinu veškerého plynu, který do Německa přijde. V centrále v Ludwigshafenu shořelo při výrobě chemických výrobků 24 terawatthodin energie ze zemního plynu. Při ceně deseti centů jde o náklady ve výši 2,4 miliardy eur.
Ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck ze strany Zelených přiznává, že průmysl potřebuje novou dotaci na energie, aby se zvedl na starou úroveň. Původně Habeck navrhoval šest centů za kilowatthodinu, jeho koaliční partner ho ale ve vstřícnosti vůči průmyslu předběhl. Poslanecký klub nejsilnější vládní strany, sociální demokracie (SPD), prosazuje pět centů. Jenom v chemickém průmyslu by to tedy na nákladech znamenalo snížení o miliardu eur. Habeck ale odmítá, aby se energie dotovala dlouhodobě, podle něj musí nyní Německo zapracovat na rychlém dobudování sítě obnovitelných zdrojů, které elektřinu zlevní natolik, že průmysl bude moci platit skutečné náklady, které ho ekonomicky nezruinují a nepřivedou do nevýhodné pozice vůči konkurenci.
Chemická lobby s tím nesouhlasí, ostatně nadšeni z Habeckových cenových úvah nejsou ani zástupci jiných průmyslových oborů. Svaz chemického průmyslu opakuje argument mnohem vyšší náročnosti, kterou lze jen těžko technologicky změnit. Němečtí ekonomové protestují proti dotacím s tím, že dotovaná elektřina zachrání i společnosti, které nijak nepracují na větší produktivitě.
Rvačka o ceny energií tak potvrzuje pravdu odhalenou naplno krachem obchodů s plynem z Ruska po začátku ruského útoku na Ukrajinu. Německý průmysl jel desetiletí na levné ruské energii, což byla možná větší konkurenční výhoda než dobrá organizace či promyšlené investice. V době stagnace se dá ale vcelku pochopit, že po návratu starých časů levné energie se stýská všem. Zaplatit by to ale museli daňoví poplatníci, kteří mají často úplně jiné preference.
