Silná koruna může působit nevratné škody. Její potenciál stlačit inflaci je omezený
Deset let uplynulo od rozhodnutí největších centrálních bank zapojit do svého boje s domnělou deflací nestandardní nástroj označovaný zkratkou QE, pro nějž se v Česku ujal nepřesný výraz tištění peněz. Byl to tehdy nevyzkoušený experiment. Do jaké míry centrální banky skutečně zabránily deflaci, se zpětně zjistit nedá, stejně jako nevíme, do jaké míry jejich tehdejší politika přispěla k nynější inflační vlně. Experiment však odhalil, že natištěné peníze komplikují centrálním bankám současné utahování měnové politiky. Mezi tištěním a stahováním peněz totiž funguje zřejmá asymetrie. Na nadbytek likvidity si účastníci finančního trhu snadno zvyknou, zatímco na snahy jej omezit reagují podrážděně.
Své o tom vědí hlavně v USA, kde centrální banka začala se snahami znormálnit svou politiku dříve než v Evropě. Eurozóna si testem v tomto ohledu možná teprve projde. Také ČNB zvolila v roce 2013 cestu experimentu, i když jiného. Tři a půl roku umělého oslabování kurzu koruny přes takzvaný jednostranný kurzový závazek mělo též za cíl podpořit inflaci a rovněž zvyšovalo přebytek likvidity na tuzemském finančním trhu. Z ČNB učinilo centrální banku s jednou z největších devizových rezerv na světě ve srovnání s velikostí ekonomiky. Zvedlo exportní marže, čímž posílilo roli zpracovatelského průmyslu v celkové struktuře ekonomiky. A načas omezilo nutnost ekonomických subjektů zvažovat kurzová rizika.
Koncem experimentu právě před šesti lety si ČNB vysloužila uznání za perfektní technické provedení. Kurz koruny se neutrhl z řetězu a ekonomické subjekty si opět musely začít zvykat na prostředí kurzového rizika, i když pro řadu z nich nešlo o hození do úplně studené vody. Ta byla na dlouhou dobu dopředu předehřáta nabídkou kurzového zajištění za známých a výhodných podmínek.
Technické ukončení kurzového závazku ČNB ovšem neznamenalo konec příběhu. Ekvivalent zhruba osmdesáti miliard eur, o nějž se na jedné straně zvýšily vklady komerčních bank u ČNB, a na druhé straně výše devizových rezerv ČNB teprve nyní žene centrální banku do velkých účetních ztrát. Výnosnost devizových rezerv, napěchovaných předraženými dluhopisy z minulé dekády, loni dosáhla jen něco přes jedno procento. Za úložky přebytečné likvidity ovšem platí ČNB repo sazbu, tedy sedm procent ročně. V rozdílu nejde o drobné. Někdejší kurzový závazek teď zvedá roční náklady měnové politiky zhruba o sto miliard korun.
Nestandardní kroky centrálních bank zkrátka rezonují v ekonomikách velmi dlouhou dobu, a to ne vždy žádoucím způsobem. Příklady uplatňování takových kroků najdeme i v současnosti. Zřejmě ve snaze zapojit kurz koruny do boje proti inflaci ČNB již od svého listopadového zasedání pravidelně sděluje, že bude i nadále „bránit nadměrným kurzovým výkyvům“. Vyjádření je podle všeho důležitější, než na první pohled vypadá. Investoři ho začali číst takovým způsobem, že jim při nákupu korun a jejich ukládání s vyšším úrokem, než jaký nabízejí banky jinde ve světě, hrozí omezené kurzové riziko. Od doby, kdy ČNB s touto komunikací začala, posílila koruna proti euru až o pět procent, než jí dočasně přistřihla křídla bankovní krize ve světě.
Potenciál silné koruny stlačit dvojcifernou inflaci je ovšem velmi omezený. Její potenciál způsobit nevratné škody v silně konkurenčních odvětvích průmyslu naproti tomu roste s každým dvacetníkem, o nějž kurz posílí. Bude zajímavé sledovat, jak ČNB k této asymetrii přistoupí. Vypuštění jedné větičky z komunikace po zasedání příští čtvrtek by bylo prospěšné.