Stárnoucí politický komentátor si nemůže udělat větší radost než o víkendu s jistou dávkou nostalgie sledovat sjezd sociálních demokratů. Komentátor s dobrou pamětí si totiž pamatuje nejen to, že partaj ještě docela nedávno dokázala vyhrávat volby – dokonce dvojcifernými výsledky – ale i fenomény typu Miloše Zemana či Jiřího Paroubka. A když už jsme u toho, tak i hustou dvojku Maláčová–Stropnický, politické vraždy na objednávku, rozkrádání dotací EU s hltností miliardy za vteřinu, nadbíhání Číně nebo vládnutí s Andrejem Babišem.
Za tím vším by partaj ráda udělala tlustou čáru. A jediný problémek je v tom, že škrtnutí pár písmen v názvu a přemalování růže na štítek ve tvaru gilotiny je to poslední, co by voliče jako příjemce rebrandingu zajímalo.
Zpráva o změně názvu, loga a hlavního sloganu dominuje všem zprávám o výsledcích sobotního sjezdu. Vezměme to postupně. ČSSD už nebude Česká strana sociálně demokratická, ale Sociální demokracie, zkráceně SOCDEM. Spíš než o nějaký odvážný rebranding jde o přizpůsobení zvyklostem, ČSSD byla jedinou sociální demokracií na trhu, lidé o ní tak mluvili a třeba straně dlouho nakloněný deník Právo o ní také jako o „soc.dem.“ se sympatickou vytrvalostí psal.
O dílčí úpravě loga nemá asi cenu ztratit víc než čtyři písmenka: fajn – pojďme dál. S heslem „Lidskost místo sobectví“ už je to zajímavější. Sociální demokracie se musí vlámat někam, kde o ni nikdo příliš nestojí a v čem nemá žádné zkušenosti. Z dvojciferných výsledků začala padat v době, kdy se na politické scéně objevila populistická catch-all hnutí, typicky Babišovo ANO, a tradiční pravolevý střet idejí se zcela vytratil.
ČSSD nepřišla o voliče proto, že by přestala existovat sociální témata, ale kvůli tomu, že přešli k Babišovi. A přešli k němu proto, že předně přestali vidět mezi ČSSD a ANO rozdíl, k čemuž jim Babiš slíbil vždycky něco navíc. Především tedy Babiše. Sobotka, Chovanec, Zaorálek, Maláčová nebo kterýkoli jiný lídr nedali voličům ČSSD možnost „volit Chovance“, abychom použili ten nejkřiklavější příklad. Ale dosaďte si tam kohokoli.
Zmíněný pravolevý střet se proměnil v pozice Babiš a Antibabiš, který reprezentuje koalice, účelově a strategicky správně sestavená kolem ODS. Trojnožku doplňuje vějíř více či méně antisystémových stran s hegemonem Okamurovy SPD. Někam do tohoto trojúhelníku se teď musí ČSSD vejít.
Její slogan, který odkazuje k úspěšnému zemanovskému „Lidskost proti sobectví“, se nostalgicky obrací do doby, kdy Miloš Zeman v roce 1996 poprvé vytáhl ČSSD na dvojciferné zisky (26 procent), udělal z ní protiváhu ODS (29 procent) a o dva roky později úspěšně „nakráčel do Strakovy akademie hlavním vchodem“, což byl jeden z memů tehdejší doby. Jenže už tehdy platilo, že lidé jednoduše „volili Zemana“ proti Klausovi.
Podívejte se na rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Podoba tu je, Zeman přebíral sociální demokracii na nějakých šesti procentech, která strana získala ve volbách v roce 1992. Dnes by za ně sociální demokracie byla asi vděčná, přesto pořád trochu nechápavě hledí a doufá v návrat dvojciferných zisků. Nerozumí tomu, kam se ztratily, když strana dělala přece do poslední chvíle všechno dobře. Pak přijde na sjezd Lubomír Zaorálek, jeden ze symbolů konce ČSSD, a získá bez kampaně třetinu hlasů.
Rebranding je možná fajn gesto, SOCDEM se ale vrátí do hry až v okamžiku, kdy lidé zvyklí volit mezi Fialou, Babišem a Okamurou začnou „volit Šmardu“. A k tomu je hodně daleko.
