Čas od času se mezi ekonomy vedou polemiky, zda je monetární politika exaktní vědou, nebo spíše uměleckou disciplínou. V úvodní fázi, kdy inflace levitovala vysoce nad oficiálním cílem bank, fungovalo jako jediné přípustné řešení zvyšování sazeb takřka na bázi autopilota. V západních zemích však dezinflační proces nabírá na obrátkách.
Další úroková choreografie tak nyní mnohem více závisí na úsudku centrálních bankéřů než na teoretických modelech. Rozhodnutí Fedu zvednout na červencovém zasedání sazby o čtvrt procentního bodu překvapilo jen málokoho, jelikož jej představitelé Federálního výboru pro otevřený trh (FOMC) s předstihem telegrafovali. Investoři se proto soustředili na náznaky ohledně vývoje úroků v nadcházejících měsících.
Šéf Fedu Jerome Powell však kategoricky odmítl budoucí kroky konkrétněji komentovat a zdůrazňoval, že další směřování sazeb budou diktovat výhradně nově příchozí makrodata. Celkově vzato, poslední shromáždění vyslalo protichůdné signály. Vyjádření FOMC obsahovalo jestřábí nuance. Vyložený závazek k dodatečným „hikům“ sice chyběl, je v něm však uvedeno, že přitvrzení v monetárních restrikcích nastane, pokud si to makroekonomické podmínky vyžádají.
Za holubičí lze však považovat vícekrát zmiňovanou větu, že monetární restrikce standardně fungují se zpožděním, a proto je americká ekonomika teprve pocítí. To někteří správci peněz interpretují jako sdělení, že by cyklus zvedání úroků mohl být již završen. Přestože inflace v červnu zpomalila ke třem procentům, potřebuje Powell pro definitivní ukončení utahovací kampaně robustnější důkazy.
Mezi ekonomy začíná získávat popularitu názor, že by cenová dynamika mohla opět zrychlit, pokud by znovu nastalo zdražení energetických a agrárních komodit. Nesmíme také opomenout jádrovou inflaci, která ustupuje znepokojivě pomalu.
Zvýšení úroků o 25 bazických bodů v následujících měsících tak stále zůstává reálnou variantou – trh mu v daném momentě přisuzuje šanci okolo 40 procent. Zároveň platí, že na současných úrovních úroky setrvají nejméně do druhého čtvrtletí příštího roku. Kroky Fedu doslova replikovala i Evropská centrální banka (ECB) a podobně jako v případě USA se i investoři v eurozóně zaměřují primárně na to, co nastane v září. V případě frankfurtské instituce existuje větší šance pokračování cyklu zvedání sazeb.
Jádrová inflace se drží poblíž úrovně 5,5 procenta, což není ani zdaleka konzistentní s cenovou stabilitou. Trh práce v měnové unii taktéž vykazuje známky přehřívání. Holubice nervózně sledují ochabování ekonomické vitality v regionu. Poslední Index nákupních manažerů (PMI) poukazuje na poměrně razantní propad ve výrobě. Určité znepokojení nabízí i šetření úvěrových podmínek bank v eurozóně. Finanční domy zaznamenaly prudký pokles poptávky po úvěrech. Více holubičí členové rady guvernérů se obávají možných dopadů neřízeného kreditního utahování.
ECB zahájila svou kampaň utahování politiky později než Fed. Při absenci stresu na trhu vládních dluhopisů jižního křídla existuje jen pramálo důvodů k ukončení úrokového cyklu – přesto se však šéfka ECB Christine Lagardeová odmítá k dalším restrikcím zavázat a podmiňuje je, podobně jako Powell, příchozími makrodaty. Terminální sazba v eurozóně by se mohla vyšplhat minimálně na čtyři procenta. Snižování úroků zůstává hudbou budoucnosti.
Lze na něj pomyslet nejdříve v závěrečném kvartálu roku 2024. S ustupující inflací nelze vyloučit scénář, že se centrální bankéři ocitnou pod palbou politiků, kteří budou požadovat rychlejší návrat k nižším sazbám. Historie však nabízí důrazné varování před předčasnou redukcí úroků. Centrální bankéře tak čeká náročný úkol – musejí co nejsrozumitelněji a zároveň důrazně vyargumentovat, proč je nutné ponechat sazby delší dobu na zvýšených úrovních.
Autor je portfolio manažer společnosti Cyrrus
