Můžeme se donekonečna hádat, zda by vláda či centrální banka měly dělat to, nebo něco jiného, ale než se dostaneme k této debatě, všem by nám prospělo, kdybychom se alespoň vrátili do starých dobrých učebnic ekonomie. Tolik debat o tom, co stát má, či nemá dělat, by bylo hned jasnější a nemuseli bychom vést nekonečné řeči o tom, zda je to dobře, či špatně. Má to oporu v ekonomii? A klidně se řiďme ekonomií toho nejstřednějšího proudu, i to by nám všem pomohlo.
V měnové politice to ještě není tak špatné. Tam učebnice jasně ukazují, že by centrální banka měla být co nejvíce nezávislá, a pokud si za svůj cíl zvolí inflaci, tak k tomu může používat standardní nástroje, typicky úrokové sazby. Učebnice velí, že by centrální banky měly být co nejvíce nezávislé, a to se nám v České republice určitě daří. Můžeme se bavit o tom, zda se Česká národní banka chová učebnicově, když přestala ke krocení inflace využívat úrokových sazeb, ale daleko od učebnicového ideálu není. Stále má jasný dvouprocentní cíl na horizontu měnové politiky a k němu se nás snaží dostat.
Horší je to u rozpočtové politiky, tedy u vlády. Tam jsou funkce vlády obvykle taxativně vymezené a mluví o předcházení cyklické a strukturální nezaměstnanosti, o narovnávání tržních selhání a o zajištění sociálního smíru skrze nástroje sociální politiky, což jsou typicky důchody a jiné dávky. U tržních selhání stojí za zmínku, že nejde o cokoli, co vládu trápí, ale o dobře nadefinované kategorie poskytování veřejných statků, internalizace externalit, boj proti monopolům a narovnávání asymetrických informací.
U všeho výše zmíněného existují a vždy budou existovat debaty o detailech, typicky jestli je vysokoškolské vzdělání veřejným statkem nebo do jaké míry lze dotace do zemědělství obhájit krajinotvorbou, tedy pozitivní externalitou, kterou všichni vnímáme, ale neplatíme za ni. Všem by nám ale nesmírně pomohlo, kdybychom se vrátili k ekonomickým učebnicím a snažili se argumentovat standardními funkcemi státu.
Dobře je to vidět u nedávných debat o tom, zda má stát přispět na michelinské hvězdy. Vláda si takovou platbu za desítky milionů nemůže obhájit bojem proti nezaměstnanosti, určitě to není sociální politika, spíše je to naopak dávka pro bohaté a ani to neřeší žádné tržní selhání. Snad jen kdyby to někdo zkoušel navléknout na narovnávání asymetrických informací – tedy že by bez hvězd lidé neměli jak vědět, kde se kvalitně najíst, proto by se těm nejlepším vyhýbali, a ty by proto ani neexistovaly. Kvůli špatné informovanosti bychom tu nikdy žádnou špičkovou restauraci neměli. George Akerlof za formalizaci tohoto problému dostal Nobelovu cenu, takže nejde o okrajovou záležitost. Nicméně debata se touto cestou nevedla a ani by to nakonec nejspíš neobstálo. Místo oprášení ekonomických učebnic jsme řešili, jestli by to nebyla ostuda, kdyby to zrovna naše vláda nezaplatila. Bránění ostudě v seznamu funkcí vlády určitě nenajdete.
Podobné je to se vším, co vláda v poslední době řeší. Jakou funkci vlády naplňují různé sazby DPH na knihy, časopisy a noviny? Na které straně ekonomických učebnic si obhájíme povinné přijímání platebních karet? A čím se dají vyargumentovat parkovací minima? Všichni politici si obhájí, že se snaží dělat svět lepším. Pak je ale možné cokoli a můžeme se donekonečna hádat, kterou cestou k utopii se vydat. Všem by nám prospělo, kdyby stát oprášil učebnice a věnoval se jen tomu, co mu naše krásná věda za stovky let své existence přisoudila.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
